Moje nohy byly v jednom ohni. Pomalu mě předbíhali další a další běžci. Kopec přede mnou se stoupal výš a výš a sněhu přibývalo. Snažil jsem se myslet na něco jiného, než na bolest co mi pulzovala z nohou do zbytku těla. Věděl jsem že do cíle už to nemůže být daleko, proto jsem se snažil nezpomalovat a držet si dosavadní tempo. Sám k sobě jsem v duchu promlouval: „Nesmíš přestat běžet, nesmíš jít, jsi tu od toho aby si běžel ne šel na procházku!“ V tom se přede mnou objevila poslední zatáčka před cílovou rovinkou. Hned za ní jsem zahlédl cílovou rovinku. Z posledních sil jsem rozkmital nohy a proběhl přes cílovou čáru. A v tom jsem si to uvědomil… Vždyť jsem právě téměř uběhl svůj první závod (mimo školní atletické závody). Uběhl jsem vzdálenost 6,5 kilometrů a měl jsem z toho radost, která by se dala srovnat s dostáním prvního kola nebo první pusy. Navíc to nebyla jen tak ledajaká 6,5 kilometrová trať, ale trať která vedla neustále do kopce a po sněhu. Byl jsem na sebe hrdý. Byl jsem hrdý na to, že běžím a že jsem našel něco nového, co mě baví…
Přesně tohle se událo v mé hlavě 11. 12. 2012 při doběhu 43. ročníku Běhu do vrchu z Ráztoky na Pustevny v Beskydech. Trať jsem zdolal v čase 38:48. Byl to pro mě jedinečný zážitek, který si budu ještě dlouho pamatovat. Dva dny po závodě jsem měl chuť jít běhat. Nazul jsem si boty a vyběhl do nedalekého lesa. Jako začínající běžec jsem se snažil udržet tempo a hlavně neprokládat běh chůzí. V hlavě jsem si opakoval: „Vyrazil jsi ven běhat, ne se procházet.“ Soustředil jsem se na dýchání, protože mě často píchávalo v boku.
Náhle však přišla změna. Změna v podobě dvou knih co mi změnily pohled na běh. První z nich byla Běhání s Keňany od Adharananda Finna a Born to run od Christophera McDougalla. Po přečtení těchto knih jsem nevnímal běh jako trénink kondice, ani jako prostředek k hubnutí, ale jako svůj koníček. Jako něco co mě baví a dělám to rád stejně jako například jízdu na kole nebo horolezectví, dokonce jako prostředek k nalezení nových přátel. A tak jsem vyběhl vždy když jsem na tento druh zábavy měl chuť. Avšak kvůli školy a chozením ven s kamarády jsem na běh mnohdy zapomínal.
A jak čas plynul dostal jsem se na start dalšího závodu. Na jednu stranu jsem se těšil až poběžím v chumlu běžců cupitajících k cílové čáře, avšak na stranu druhou jsem se bál. A měl jsem taky proč. Pro člověka co nechce dodržovat žádný tréninkový plán a v životě neběžel vzdálenost delší než 10 kilometrů je zdolání půlmaratonu srovnatelné s exkurzí do pekla. Já se rozhodl tuto exkurzi absolvovat.
A tak jsem tedy jednoho červnového dne stál na startu svého prvního půlmaratonu, aneb trati dlouhé cca 21 kilometrů. Byl jsem nervózní, ale zároveň jsem se těšil. Poběžím vzdálenost, kterou někteří z mých kamarádů nechtějí ujet na kole. Tak tedy zazněl startovní výstřel a já se se skupinkou sedmi dalších běžců držel na špici závodního pole. V hlavě jsem měl mnoho myšlenek, ale ta hlavní hlásala: Nepřepal to čeká tě ještě kus cesty! A tak jsem prostě jen běžel dál a dál. Asfaltová cesta se vystřídala s šotolinovou a tu zas vystřídala pěšinka vyšlapaná na louce. Slunce začalo hřát víc a víc a najednou se přede mnou objevila první občerstvovací stanice. Vzal jsem si kelímek s iontovým nápojem a snažil se pít za běhu. Marně. Více tekutiny skončilo na mě, než ve mě. Chybama se hold člověk učí. Jelikož pár dnů před závodem bez přestání pršelo byla cesta od „občerstvovačky“ směrem k otočce na pěti kilometrech silně pokrytá vrstvou bláta. Naše skupinka se začala trhat a já se držel tak na šestém místě. Kousek před otočkou na pátém kilometru jsem minul dvojici vedoucích závodníků. Trošku jsem přidal a potkával jsem v proti směru pár dalších závodníků co byli přede mnou. Běžel jsem jako v tranzu a bylo mi čím dál větší horko. Na desátém kilometru jsem si stále držel svou pozici a stále jsem kupodivu nebyl unavený. Uvidíme jakých bude dalších deset. trať přešla z louky do lesa kde přes stromy tolik nežhnulo slunce. Při vstupu do lesa mě povzbudili bratr a táta. Snažil jsem se držet tempo a běžet dál. Avšak únava na mě brzy dolehla. lesní cesta se bohužel změnila v asfalt a mírné stoupání k druhé občerstvovací stanici. Pár závodníků mně předběhlo, ale snažil jsem se si nic z toho nedělat. Jednoho jsem se kousl a běžel s ním skoro až k cíli. Na občerstvovací stanici jsem se napil vody a snědl pár koleček banánů. Asfalt se po asi dvou kilometrech změnil v cestou s hrubým kamením… Byl jsem skoro u cíle zbývali mi poslední tři kilometry. Slunce mě začalo péct za živa. A navíc se mi začlo chtít močit. Rychle jsem se tedy vymočil a začal seběh po asfaltové cestě do cíle.
Při doběhu jsem se cítil úžasně. Vyzul jsem si boty a šel se osprchovat. Můj čas v cíli byl 1 hodina 48 minut. Byl jsem nadmíru spokojený. Od té doby běhám nejradši delší vzdálenosti a rád běhám i na horách. Zúčastnil jsem se tří dalších závodů: čtvrtmaratonu a dalšího ročníku Běhu do vrchu kde jsem skončil na třetím místě mezi juniory. Na začátku tohoto roku, tedy 2014, jsem běžel svůj druhý půlmaraton, který jsem vyhrál a vylepšil jsem si svůj čas na 1 hodinu a 36 minut. Přečetl jsem dalších pár knih o běhání, např.: Jez a běhej od Scotta Jureka. Založil jsem si tréninkový deník na BezvaBěhu a snažím se naběhat minimálně stovku měsíčně.
Kdo ví jaké zážitky mi běh ještě přinese.
