V době stále ještě čerstvě po vánočních svátcích je zvolené téma, myslím, velmi aktuální. Profesionálů a závodníků se to příliš netýká, protože bez tréninku a běhání příliš dlouho nevydrží a, vynechají-li běh po dva dny, s jejich váhou to vůbec nezahýbe.
Již na první pohled jsou jasně viditelné rozdíly mezi evropským běžcem, Asiatem a Afričanem. Ve výšce, množství svalové hmoty a samozřejmě také v poměru výšky a váhy. V době své největší formy při své výšce 180 cm jsem měl závodní váhu asi 62 kilogramů, občas jsem se přiblížil k 65 kilogramům. Rozdíl, který tedy v mém případě tvořil nějakých 18, není z mého pohledu rozhodující kritérium. Existují typy běžců s ještě větší rozdílem, ale i tací, jejichž rozdíl bývá často i pod číslem deset.
Každý běžec sám na sobě pozná, jestli má nějaké to kilo navíc. Neběhá se mu dobře, má pocit, že se více potí, je zpomalený. Když jsem se připravoval na maraton, trénoval jsem tolik kilometrů, že jsem si váhu vůbec nemusel hlídat, s takovým výdejem (až 200 kilometrů týdně) není třeba se omezovat při příjmu kalorií, naopak je občas nutné dávat pozor spíše na deficit. Oproti své závodní váze mám nyní, patnáct let po skončení kariéry, skoro deset kilo navíc. Tento rozdíl však nyní při občasném desetikilometrovém klusání necítím.
Pro začínající běžce je váha hodně důležitá. Vyběhnout totiž se sto kily a myslet si, že to půjde samo od sebe, to asi není ta správná cesta. Pro člověka s nadváhou je lepší nezačínat rovnou běhat, ale například chodit na delší procházky a proložit ji částečně během, jemuž se říká indiánský. Před startem úplného běhání se váha prostě musí upravit a snížit, protože jinak budou klouby takového běžce strašným způsobem trpět.
K váze bychom měli přihlédnout také při výběru bot. Existují pevnější typy pro těžší běžce, určitě by tady měl být využíván dostupný výběr pro člověka s padesáti kily a pro člověka těžkého jednou tolik.
Existuje ještě jedno pravidlo. Lidé mívají v zimě o něco větší váhu než v létě. Tělo se jako kdyby na zimu připravuje, skoro to můžeme nazývat darem přírody. Znovu na to však mohu reagovat vlastní zkušeností, kdy jsem se v zimě několikrát na únorový maraton v Japonsku připravoval, takže jsem i přes svátky a díky tréninku nikdy příbytek necítil. Naopak v létě se to občas obrátilo, bylo-li po nějaké vrcholové akci nebo nastalo první přechodné období, nějaké kilo jsem nabral, aby později bylo z čeho brát. Výjimky očividně existují. Nicméně začínající běžec by měl s faktem, že v zimě možná něco málo navíc nabere, počítat. Není to ale ničemu na škodu, aspoň nám pak není taková zima.
Myslím si, že shazovat vyloženě nějaké kilogramy těsně před závody, protože mají běžci pocit, že se potýkají s nějakou nadváhou, je spíše kontraproduktivní. V závodním období přece nemůže odcházet žádná svalová hmota. Pamatuji si, že například judisté na soustředění před zápasy dokázali shazovat až šest nebo osm kilogramů. U běžců ale nic takového nepřichází v úvahu. Neexistuje žádné vytyčené pravidlo, že běžec musí tolik a tolik vážit.
Pochopitelně, čím jsme lehčí, tím se nám běží lépe. Kdo má více svalové hmoty nebo nějaké to kilo navíc, běhá se mu o něco hůř, organismus vydává více energie na rozvod kyslíku a krve do částí těla, ale na druhou stranu, pro maraton je hlídání váhy bezpochyby špatný nápad. Kilo sem, kilo tam nehraje vůbec žádnou roli.
Před maratonem se také držívá superkompenzační dieta, kde je třeba být s váhou velmi opatrný. V době, kdy se nejí žádné cukry, trpí celý orgasmus. Při následném přechodu na cukernatou stravu se dostává do těla velké množství vody, prostřednictvím kterého jde váha o cosi nahoru. Opět to ale není důvod k pravidelnému rannímu vážení a hlídání stanoveného čísla.
Občasná kontrola tedy určitě ano, ale všeho s mírou. Začátečník by se rozhodně neměl pouštět do drastických diet, protože tím bezpochyby ztratí energii pro následné běhání. Odchod svalové hmoty pak může při běhání vyvolat velký problém.
