Jako mládě, dnešními slovy teenager, jsem jezdila s partou holek trénovat fotbal do několik kilometrů vzdálené vsi.
Bavilo nás to a i pro místní muže (věkového rozmezí 10–80 let) jsme byly oblíbenou atrakcí, neboť jsme byly holky dobře rostlé, jako malované. Ale ne Ladou, spíše Mánesem.
Dodnes si pamatuji na rozlícenou paní, která na svého muže už zdálky volala: „Já věděla, že tady budeš očumovat. Mazej domů, Franto!“ Bohužel nám to vydrželo pouze rok, přišlo nám, že se u toho fotbalu moc naběháme. Kde já bych se nadála, že za XX let budu běhat víc a dobrovolně.
Na tréninky jsem jezdila zpočátku na kole, ale jak mi odbylo patnáct a vyfasovala řidičák na „motorku“, tak mi byl v rámci naší rodiny přidělen kanárkově žlutý moped Stadion. Rovinky dával na jedničku, z kopce jel jako drak, ale do táhlých kopců to prostě nevyfuněl. Najednou chcípnul, nadávky nepomohly, prosby také ne, musela jsem slézt a vytáhnout ho nahoru a pak už jsme zase frčeli s větrem o závod.
Hmm, tak teď jsem trošku nadsadila. Prostě jsme jeli. Časem jsem podědila Pionýra, ale nejhezčí zážitky jsem měla stejně s tímhle kanárkovým Stadionem. O prázdninách jsem jezdila do nedalekých Libčan na sběr višní. Bylo to dobře placené a s holkama ze střední jsme si to maximálně užívaly.
Jednou strašně lilo, proto nás po hodině rozpustili domů a já frčela v tom hrozném lijáku a větru, světlo mi asi po kilometru přestalo svítit a já se modlila, abych vůbec dojela domů a nemusela svého žlutého miláčka zase tlačit. Když jsem sjížděla poslední kopeček před domovem, předjeli mě revírníci, zablikali Stop, stop a zastavili. I já.
Ten můj Stadion neměl stojánek, prostě se musel vždycky o něco opřít. Co teď? Napadlo mě opřít ho o jejich vůz…
Druhý nápad byl lepší. Zasadila jsem ho do příkopu. Pan revírník vylezl z auta, vykulil oči, co to vyvádím, a už mě zval do vozu. Následovalo to, co zná každý řidič…Slečno řidičko, víte, čeho jste se dopustila? Bla, bla, bla… Vše jsem uznala. I to, že náhradní žárovku nemám a stejně bych ji neuměla vyměnit. I to, že mám rozbitý stojánek. I to, že mi je zima a chci domů.
Pustili mne a ještě jeli celou cestu přede mnou a blikali, prostě mi udělali doprovodný vůz. A já jsem se jim odvděčila promočeným sedadlem a bahnem, které mi odpadlo z bot na podlahu jejich vozu…
