Krušné jsou všechny začátky běhání, každý si musí najít recept sám…
Možná to nikoho nebude zajímat, ale přece jen bych rád napsal o tom, co mě přimělo běhat. Potřebujete impulz nebo stimul k tomu, abyste se vybičovali něco začít. V mém případě to byla snaha se dostat zpět do formy z ryze pragmatických důvodů – začal jsem si časem kupovat větší kalhoty, špatně se ohýbat a i když jsem i fyzicky celkem dost pracoval (což bohužel právě kvůli nekoordinovanosti pohybů při práci nerovná se jakýmkoliv sportovním aktivitám), šla má výkonnost dolů, bolely mne záda, krční páteř a vůbec jsem se začal cítit jako kýbl něčeho divného. Velkou mírou k tomu přispívá stres – jste tak stresovaní až se nemůžete přemoci se odstresovat – třeba právě sportem. Je to uzavřený kruh.
Za mlada, tj. tak před asi 15 kily, jsem docela dost posiloval, silové tréninky sice přinesly přírůstky hmoty, ale aerobní aktivity jsem podceňoval a to celkem dost. Běhal jsem a jezdil na kole, ale běh ve městě není to pravé ořechové, teda alespoň pro mne ne. V kombinaci s intenzivním anaerobním tréninkem to byla velká zátěž pro tělo, takže jsem byl spíše než svěží jen unavený.
Léta běžela, čas plynul rychle. Byly jiné, tehdy podstatnější, cíle – škola, univerzita, práce (to je ten nejtěžší způsob, jak vydělat peníze). Přišla rodina, starosti, spousta věcí měla prim na vrub zdraví a pohybu.
Přestěhovali jsme se do svého, začal jsem přemýšlet, co by mne dostalo rychle zpátky do formy. Myšlenka se vynořila rychle – moje staré kolo se v boudě rozpadlo, na lyže jsem nikdy nebyl. Jako nejjednodušší i nejlevnější varianta sportu se objevil opět běh. Po Vánocích všude probíhaly slevy, vyzbrojil a vystrojil jsem se nakonec obuví ADIDAS Kanadia TR5 a i když mám v civilu boty č. 9, pasovaly mi nakonec až 11, cena byla lidová, dvanáct stovek a když jsem potom viděl, co ty boty všechno vydrží a jak pořád dobře vypadají, asi si už budu kupovat i na civilní nošení běžecké boty, neuvěřitelné! Všechny tepláky, co jsem měl doma, byly značně utahané a měly protlačená kolena, protože jsem nechtěl budit ani v noci v lese pohoršení, opatřil jsem si černé tepláky PUMA za šestikilo (je na nich vidět ta pokročilost technologií – vůbec nepadají a jsou prostě úžasné) a za 490 šustku od ADIDASu, černou se třemi pruhy – na tom sice pendrek záleží, ale aspoň si hned ze startu nepřipadám jako totální loser. Co mě překvapilo, byla velikost. Všude byly velikosti tepláků tak na třímetrové chlapy, možná mi to tak připadalo, ale většina tepláků mi byla – po přiložení k tělu – pod krkem a to trpaslík nejsem, měřím 1,8 metru. Ehm, asi byly konfekční velikosti vykoupeny. Byl už jsem trochu zoufalý, ale nakonec jsem se prokopal všema těma hadrama a vybral si, co pasovalo. Na funkční prádlo jsem se vykašlal – i kdysi mi materiály, jako je moira, nebyly moc příjemné, raději mám staré bavlněné triko a mikinu na roztrhání. Podle mně to nejlépe saje pot a je to příjemné na tělo. Opravdu vyplatí oblékat jako by bylo +10 stupňů ke stávající teplotě – alespoň mně to tak přijde, při běhu je mi dost teplo, vyhovují mi spíše teploty kolem nuly. Neumím poznat běžecké ponožky od neběžeckých, ale moc mi to nevadí, ani froté ponožky nejsou v botech špatné a hlavně – nemám otlaky, ani mozoly (Kanadia jsou opravdu dobré boty). Nebolí mne ani paty, ani chodidla. Kdysi jsem používal hlavně maratonky a dnes vidím, že to byla špatná volba při mé supinaci, potřebuji pod patu nějakou hmotu.
Jsa betelně vybaven a připraven, jednoho lednového nedělního rána jsem vyběhl velmi časně, ještě za tmy. Zažil jsem nejkrásnější ráno po letech, nad panoramatem Beskyd se vytvořilo takové Boží oko, litoval jsem, že jsem neměl s sebou ani mobil, ani foťák. To musím napravit, určitě to budou slušné záběry až bude zase sunshine morning. Udělal jsem 10 kilometrů (nesmějte se mi), napoprvé jsem byl sám překvapen, po tolika letech, běžel jsem asi 90% tratě, měl jsem několik pauz s velmi intenzivní chůzí, zvolil jsem si takový pěkný vyhlídkový okruh, nepotkal jsem skoro ani jedno auto a určitě žádného chodce, všichni asi vyspávali po sobotní návštěvě hospůdky. Dal jsem první výběh smíšeně po asfaltu, poli a v lese. Vrátil jsem se sice promočený jak myš, ale bylo mi celkem fajn, nohy jsem cítil, ale jinak nic. V dalších dnech to bylo o trochu horší, ale běhání bylo vždycky příjemné. Nazkoušel jsem si krátké úseky ve větším tempu, ale nejvíc mi vyhovuje trať do deseti kilometrů (nad 5 km), nejlíp mi to jde když už jsem zahřátý. Na krizi asi ještě čekám, zatím jsem neměl moment, kdy bych s tím chtěl praštit. Zdejší terén je kopcovitý, průměrné převýšení tratí, které jsem si vybral je asi 50 m, nahoru, dolů, nahoru, dolů… Běh je mimochodem úžasným způsobem na to, zjistit, kde vlastně bydlíte a získat určitou orientaci v terénu.
V Kotěhulích, kde bydlím, to mám mimo civilizaci asi 500 m, což je výborné, nikdy jsem nesnášel kolektivní sporty a nejraději jsem prostě u těchto aktivit sám, určuji si sám tempo. Samozřejmě, není to na reprezentaci, na smíšených tratích (asfalt, pole, les), kilometr za osm minut, někdy rychleji, někdy pomaleji. Za týden jsem naběhal padesát kilometrů. Nemám moc času přes den, vyběhnu tedy tak, jak se dá, navečer, před setměním i po něm, nebo před rozbřeskem. V té tmě samozřejmě na asfaltce a protože u nás nejsou rozšířeny veřejné statky typu veřejné osvětlení, uvažoval jsem o čelovce až jsem se prouvažoval k FENIX HL30. Jdu si pro ni v úterý, ale z těch recenzí, které jsem viděl, si myslím, že to bude pro moje potřeby plně postačovat. Já věřím v AA baterie a čím méně, tím lépe :-)
Co je asi ještě dobrá věc je biometrická váha nebo vůbec sledování více hodnot mimo hmotnost (tuky, svaly, voda). V jídle se moc neomezuji, dlouhodobě jím velká množství zeleniny, už dávno jsem vysadil pšeničné potraviny, jen žitné výrobky, sladkosti celkem už moc neznám, ale jsem zkrátka takový, že se podívám do výlohy na čokoládu a už mám nějaké to deko navíc.
Jak to vypadá, byl to krok správným směrem, učím se správně dýchat a připomínám si to, co jsem kdysi uměl. Ale co je nejlepší, běh umožní člověku se dobře cítit a taky se docela příjemně odstresovat, zapomenout na starosti všedního života. I bez ambiciózního plánu tak vědomky – nevědomky plníme další cíle (hubnout, zlepšit fyzičku, redukovat stres…). Pro mně nejsou podstatné ligy nebo organizované vybíhávání na Lysou, sportovní setkání nebo pěstovat trendy life style úspěšných nebo rádoby úspěšných a hlavně lepších lidí. Cítím se prostě fajn a snad to tak zůstane. Dávám si závazek, i když to vypadá na víc, udělat měsíčně alespoň těch 100 km. Jen vydržet! Bezpečnou trať a suchou botu přeje
ZK
