Přečetl jsem si článek Zdeňka Smutného s názvem „Rozvrhněte si roční tréninkový plán“. Se Zdeňkem se znám, je to rozhodně člověk, jenž ví, o čem mluví a o čem píše.
Zdůraznil bych však, že si nejsem jist, jestli je skládání takovéhoto plánu vhodné pro širokou veřejnost. Čtyřtýdenní cyklus, který se opakuje až do hlavní sezóny, je určen v podstatě pro výkonnostní a vrcholové atlety. Pro sportovní nadšence nebo ty, kteří se běhání věnují pro jejich zdraví, určitě není nutné takový cyklus dodržovat.
Rok atleta je odlišný od roku běžce. Atletický rok se skládá z přechodného období po skončení sezóny, po jisté době nastává jarní a letní příprava a následně začíná další sezóna. Záleží ještě také na tom, zda se atletičtí závodníci věnují i halové části sezóny, která je relativně krátká a mělo by po ní opět následovat odpočinkové období. Klasická dráhová atletická sezóna je pak u konce někdy v polovině měsíce září.
Běžec mimo dráhu nemá žádnou halovou sezóny, vrcholem se pro něj stává jaro či podzim. Souhlasím s tím, že v prvním týdnu čtyřtýdenního cyklu se začíná, ve druhém postupně přidává, třetí týden je zátěž ještě o něco navýšena a v tom posledním vždy dojde k mírnému ubrání opět zhruba na úroveň druhého týdne, aby zde byla možnost k regeneraci.
Při dalším cyklu je první týden nastaven o něco výše než v předcházejícím cyklu. Je tohle však vhodná varianta pro běžce – amatéry? Mám pocit, že nadšenci a fandové, kteří se běhání věnují zejména pro radost, odlehčení, uvolnění a zábavu, si takhle dopodrobna své trénování neplánují. V současné době se považuji za jednoho z této kategorie, také běhám již jenom pro radost, chodím se proběhnout čistě na základě času, v podstatě jenom klusat, bez nějakého plánu či rozvrhu.
Pro běhající nadšence nějaké cykly nemají vůbec žádný smysl. Začínající běžec určitě potřebuje systém, jak do pravidelného běhání proniknout, čtyřtýdenní cyklus však není tou správnou cestou.
S pravidly cyklu určeného pro profesionální závodníky uvedenými v článku se dá naprosto souhlasit. Superkompenzační křivka je pro běžce, kteří mají už v běhání něco za sebou a vzhlíží k nějakému závodnímu vrcholu, opravdu velmi důležitá, sobotní závody a následný nedělní vyklusání považuji také za ideální. Pouze se lišíme v pohledu na osmý cyklus – je to období od května až do začátku června. Poté podle článku Zdeňka Smutného nastává závodní období.
Nevím, zda lze najít v tomto ohledu souvislost s dráhovými běžci, kterých je v dnešní době asi relativně málo, nebo se silničáři, běžci mimo dráhu. Ti však přece v létě závody prakticky nemají, v poslední době je jich stále méně a méně. Vrchol nastává až v podzimních měsících. Proto bych tento model viděl spíše jako variantu pouze pro dráhové běžce. Složitost pak nastává se sezónou v hale, na kterou je v českých podmínkách problém natrénovat v zimních měsících.
Když jsem závodil, vrchol sezóny jsem zpravidla míval už někdy v dubnu, druhý pak přišel na podzim. Nedalo se tedy takovým cyklem řídit, protože zatímco dráhaři v létě závodili, já se připravoval společně s ostatními vytrvalci na podzimní závody.
Pro závodní běžce je plánování důležité. Přijde-li však nějaká nemoc, vše se musí najednou změnit a překopat. Týdenní nebo desetidenní chřipka nás vrátí v podstatě o měsíc zpátky a jeden čtyřtýdenní cyklus jako by v našich nohách nebyl. Je třeba být proto v tomto ohledu variabilní a snažit se přizpůsobit. Nikdy nic nebude ideální, mnoho závodníků i proto nastupuje k závodům nepřipraveno a ne s plným splněním tréninku. Když se zdravotně necítím, je úplně jedno, co je na papíře psáno, je nesmysl se mermomocí přemáhat.
Roli hraje i faktor počasí, může se stát, že se extrémně ochladí, nebo bude tři dny pršet. Kvůli tomu pak není třeba možné některé fáze tréninku absolvovat. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože v Novém Jičíně stále není umělohmotná dráha. Jakmile tedy napršelo, nebylo možné trénovat a musela se hledat jiná řešení. I s tím se musí počítat.
Procházel jsem si také zmíněné zásady při sestavování tréninku. Podtrhnul bych zásadu číslo sedm o nutnosti každovečerního strečinku z důvodu regenerace. Dokonce si myslím, že pro všechny trénující dvoufázově by měl strečink nastávat po každé fázi.
V dnešní době existuje obrovské množství metodik strečinku. Používá se také tzv. dynamický strečink, dokonce i při rozcvičování, jenž je využíván i v kolektivních sportech. Co se týče rozcvičování před tempovým během, nemyslím si, že je velké rozcvičování nutné. Stačí jenom lehký strečink po vyběhnutí z domu, zahřátí a pak přímo vběhnout do tempového tréninku. Důležité je samozřejmě na strečink nezapomenout po skončení trénování.
Opět bych také zdůraznil nutnost regenerace, ať už formou jiného sportu či například prostřednictvím masáže. V období trénování jsem na masáž chodil pravidelně, případně jsem si dělal automasáž, v dnešní době však na masáže nechodím vůbec, nemám tu potřebu. Stačí se po běhání protáhnout. Regenerace by však neměla být ani přehnaně přeceňována. U rekreačních běžců nevidím smysl v nakupování doplňků stravy a energetických tyčinek, není to nutné a tak důležité.
Moje zásada tedy zní velmi jednoduše – je potřeba zásadně rozlišovat mezi běháním rekreačním, výkonnostním a profesionálním.
