Po rozběhávacím týdnu jsem potřeboval dostat do nohou zas trošku rychlosti a taky maratonské tempo, takže to byl týden opět spíše kvalitní, i když jsem potřeboval i nějakou kilometráž.

Musím ale přiznat, že to nebyl zrovna dobrý nápad tento maraton běžet, protože to bylo hodně brzy po Košicích a pořád jsem cítil únavu. Běhal jsem docela rychle ale chyběla tomu uvolněnost a jiskra. Možná to bylo i tím, že už to bylo koncem dlouhé sezóny a tělo spíše potřebovalo odpočinek.

Ale chybami se člověk učí a na druhou stranu, když se naučíte běhat i v únavě, pak je předpoklad, že vám nebudou činit velké potíže koncovky maratonů, kdy únava bývá hodně bolestivá a je třeba ji překonat.

Po třicátém kilometru se pozná vytrvalec, protože i když nemůže, pořád drží tempo. Samozřejmě dobrý vytrvalec to už musí mít v sobě, je mu to dané, ale dá se tomu i pomoct a ještě své předpoklady vylepšit.

V tomto týdnu jsem naběhal 170 km.

Jak už jsem naznačil, tak to byl týden maratonu v Budapešti, na který jsem se moc netěšil. Už to cestování vlakem do Bratislavy (půl dne), tam jsme přespali, pak vlakem do Budapešti, pak hledání místa závodu, což je problém, když neumíte maďarsky. Tak jsem aspoň poznal krásy hlavního města našich přátel z Varšavské smlouvy.

Samotný maraton byl něco ve stylu Pražské Stromovky, celkem rovinka, ale dost zatáček, což se při okruzích nasbírá. Navíc jsem si zas jako obvykle nenašel žádnou skupinu a skoro celý maraton jsem si odběhl sám. To byl a je problém menších městských maratonů, že se nesejde větší počet rovnocenných běžců, pole se po 5 km roztrhá a pak si každý běží sám na sebe.

Ideální maraton vám nabídne možnost běžet aspoň 25–30 km ve skupině 5–10 běžců. Jednak to lépe ubíhá a potom když se každý prostřídá na špici, ušetří se spousta sil. Vypozoroval jsem, že za stejných podmínek může být rozdíl ve výsledku maratonu kolem 5 minut, jestli běží člověk sám nebo ve skupině. V samotném závodě jsem skončil na 5. místě, takže relativně dobrý výkon, ale žádnou zvláštní radost jsem neměl protože čas 2:24,59 mě neuspokojil.

Jelikož jsem byl po maratonu, tak je jasné, že v tomto týdnu jsem toho moc nenaběhal. Zároveň ale byl tady listopad, a to byl většinou jediný měsíc, kdy jsem si dopřál trošku více odpočinku než obvykle. Vlastně tak nějak by to mělo fungovat u závodních běžců, protože závodní sezóna je dlouhá a tělo už před zimou bývá dost unavené.

Samozřejmě, že se konají ještě nějaké závody, ale to už je spíše zpestření oddechového období. Je dost důležité nabrat síly na zimní přípravu, protože ta bývá mnohdy nejdůležitější pro vývoj sezóny následující, takže v prosinci to už jsem zas bušil naplno, i když to byla spíše taková hrubá příprava v kopcích a těžkých terénech.

Mám pocit, že dříve jsme v tom běhání měli skoro všichni nějaký systém a pořádek, a že to fungovalo. Dneska z toho každý dělá vědu, hodně se toho namluví a napíše, všichni nad vším přemýšlejí, sedí u internetu, kde brouzdají po běžeckých stránkách, místo aby ten čas věnovali tréninku a pořádně mákli.

Technika je sice dobrý pomocník, ale špatný pán a ty kilometry za vás nikdo neodmaká. Proto ta křivka výkonnosti prudce klesá, mladší vytrvalce spočítáte v republice na jedné ruce a na předních místech všech závodů se vesměs objevují dědci. To nás sice ctí, ale budoucnost vypadá dost hrozivě a za takových 10–20 let bude na startu většiny závodů vybíhat šedovlasé hejno.

Na druhou stranu, zvyšování dlouhověkosti i nám dává perspektivu, že na závodech budou kategorie nejen nad 60 let, ale i nad 80, 90, 100 a časem i více let a ceny pro nejstaršího účastníka budou viset hodně vysoko.

V tomto týdnu jsem naklusal 68 km v mírné únavě.

Tak to byl opět jeden z těch volnějších listopadových týdnů, kdy se člověk zamýšlel, co s běháním dál. Vím, že jsem se v té době hodně scházel v Tatře se Zdenou Hajným a rozebírali jsme uplynulou sezónu, hodnotili výkony, pomlouvali kamarády a nahlas uvažovali, co by se dalo zlepšit.

Byli jsme vlastně taková velká tatrovácká banda běžců: Já, Mirek Přívětivý, Vraťa Kohoutek, Zdena Stančík, Peťa Eichner, Mirek Macíček, Jirka Strakoš, Pavel Veselý, Pepa Kvita k nám se vždycky přidávali Štramberáci Navara, Pobořil, Quarda, Škarka, Hykel a ještě další běžci tady z okolí: Slávek Štefka, Harašta, Lojza Kolařík, Mira Kotek, Jara Mička a další. Myslím, že tady byla dobrá běžecká atmosféra a každý závod byl takový malý svátek.

Všechny to hodně bavilo, a taky většina z těchto lidí dosáhla v porovnání s dneškem dost dobrých výkonů.

Hold je dnes divné století, jak říká Nohavica, a já jsem v tom týdnu bez řeči naběhal 101 km. Málem bych ale zapomněl, že se v tom týdnu konal tehdy tradiční běh o pohár Volgogradu. Byl to takový kros v okolí kopřivnického koupaliště a měřil kolem 9 km. Tak tehdy jsem to vyhrál za 28:58, myslím že před Mirkem Macíčkem. No a to ostatní klusání už vám tady psát nebudu.

Pokračoval jsem ve svém odpočinkovém tempu, i když se musím přiznat, že když jsem nedal za týden aspoň 100 km, byl jsem docela nervózní. Ono přece jen, když je tělo zvyklé běhat kolem 200 km, tak už ta poloviční dávka mu připadá málo. Dá se to vlastně převést do běhání každého z vás. Kdo třeba běhá maximum kolem 100 km, tak určitě už těch 50 km pokládá za málo. Když si na něco zvyknete, tak to tělo si pak samo žádá pokračování.

Proto i většina běžců, ale i sportovců vůbec, když přestane se svým sportem, má zdravotní problémy. Sportem se rozhodně vylepší spousta tělesných funkcí od dýchání, přes krevní oběh, spalování až po odbourávání škodlivin. Vzpomínám si, že když jsem v roce 2000 přestal běhat úplně, netrvalo ani rok a už se u mě projevily problémy s tlakem, srdeční arytmií a celkově jsem se necítil dobře. Až když jsem začal v roce 2005 opět běhat, většina těchto problémů se sama vyřešila nebo přinejmenším upravila do normálu.

Teď už opět nezávodím, ale snažím se pravidelně 3–5× týdně se proběhnout, zahrát si tenis nebo si aspoň zacvičit a cítím se docela dobře. Navíc závodění aspoň mně trošku stresovalo, protože člověk musí, i když se mu nechce, je třeba pořád bušit, protože konkurence taky nespí a ve vyšším věku už to je zátěž. Tenkrát jsem bez zátěže naběhal 100 km, pro porovnání v tomto týdnu to vidím tak na 30 km. V pondělí až pátek jsem klusal po 12 km, víkend jsem dal 2×20 km, z toho v sobotu lehčí fartlek.

Když se podívám dneska ven a vidím jak svítí slunce a je poměrně teplo, tak před čtyřiadvaceti lety to byl pravý opak. Revoluční nálada sice rozpalovala náladu tehdejších politiků, ale jinak mrzlo, foukal studený vítr a od středy padal dokonce i sníh. Snad i to bylo příčinou mého nachlazení, a taky dvou dní volna, které jsem si dopřál k léčení. Jak už jsem jednou tady psal, tak v době kdy jsem tolik netrénoval a na žádný závod jsem se speciálně nepřipravoval, tělo mě občas přestalo poslouchat a vybralo si svoji daň za předešlou dřinu v podobě nějaké nemoci, aby pak až bylo zas potřeba bylo poslušné a odolné.

Fakt je, že tenkrát těch důvodů nachlazení mohlo být víc, protože se pořád něco dělo, v Tatře ale i ve městě bylo plno mítinků a demonstrací, člověk postával i dvě hodiny v davu, někdy jsem vyběhnul z dílny jen tak v mistrovském plášti a připletl se do nějaké debaty. Vzpomínám rád na to období, protože tenkrát se otevřel přede mnou svět nebo aspoň Evropa. Mohlo to být sice o pár let dříve, ale i tak jsem si ještě užil cestování a závodění po různých zemích ještě nejméně 5 let. Dneska mi to připadá až legrační, jaký svátek to pro mě byl, když jsem začátkem roku 1990 poprvé vyrazil na závod do Rakouska.

Ve 34 letech poprvé v té kapitalistické cizině. Ale měla ta počáteční euforie svobody své kouzlo, které už dnešní generace těžko někdy pocítí, protože už to je všechno samozřejmé. Přál bych jim to zažít, stejně tak jako aspoň půl roku na vojně. Ať chceme nebo ne, vojna dnešním mladým klukům chybí, jako velbloudovi hrby. My, co jsme to zažili víme, o čem je řeč a většina z nás určitě už vzpomíná jen v dobrém. V tom revolučním týdny roku 1989 jsem při dvou dnech volna naklusal 72 km. Jen v pondělí a ve středu jsem si dal fartlek pro zpestření. Slibuju ale, že už od příštího týdne začnu makat.