Přechodné období je pojmem vztahující se větší měrou ke dráhové atletice, protože atletická sezóna se tradičně dělí na halovou a letní část. Po absolvování letní atletické pasáže, tzn. dráhové, nastává ono přechodné období.
Atleti si dopřávají měsíc, v případě dlouhé a náročné sezóny dokonce i dva, odpočinek prostřednictvím návštěvy lázní (zde však pozor na souběžný trénink, mohou se objevit nečekané neduhy, díky kterým člověk následně zjistí, že z pobytu odjíždí v horším stavu, než ve kterém tam přijel) regenerace či doplňkových sportů.
Po tomto přechodném období, kdy se podle libosti sportovci zapojují do různých jiných forem pohybu, aby měli zase chuť do dalšího sportování, absolvují náročnou zimní přípravu. Ta se liší podle toho, zda se závodníci připravují na závody v hale, či svou primární pozornost soustřeďují opět na letní sezónu a po zimní přípravě následuje příprava jarní.
U běžců mimo dráhu se však o klasickém přechodném období v podstatě nedá mluvit. V případě maratonců prakticky neexistuje, protože maratonská sezóna je roztažená do celého roku. Závody začínají v lednu a poslední, například v Japonsku, se běhávají až během prosince. Pro maratonské běžce je tedy přechodným obdobím týden či dva volna po absolvování maratonu, než se dokáže jejich tělo zregenerovat a začnou se opět připravovat na další závody.
Zaměříme-li se na rekreační běžce, kteří se věnují spíše kratším silničním běhům nebo různým crossům a závodům mimo dráhu, lze přechodným obdobím nazvat dobu konání nejmenšího počtu závodů. Tedy zhruba aktuální období, konec podzimu a začátek zimy, od poloviny listopadu do poloviny prosince. Ke konci roku už zase nejrůznějších Mikulášských, Štěpánských a Silvestrovských běhů přibývá.
Přechodná doba je nutná pro každého běžce. Pokud k tomu nedojde po maratonu či nějakém vrcholu sezóny, stejně je třeba si někdy během roku přechodné období vytvořit. Není možné celý rok pořád jenom trénovat a závodit. Samozřejmě jsou takoví, co maraton či jiný závod absolvují každý týden, dělají si doma čárky a zářezy za každý start, ale to je z mého pohledu extrém, jenž tělu nedělá dobře.
Běží-li někdo maraton tak často, je pro něj většina stejně jen tréninkem, protože nelze takové množství běhat vždy v závodním tempu. Domnívám se, že absolvování dvou maratonů na jaře, dvou na podzim a jeden například ještě ve přechodném období, tedy celkově pěti maratonských závodů za rok, je obrovské penzum, jež se nedá zvládat pravidelně a každý rok. Ideální je jeden velký maraton na jaře v hlavní sezóně a k němu ještě jeden větší závod na podzim.
Přechodné období je dobré hned z několika důvodů. Je třeba, aby si tělo odpočinulo a zregenerovalo, ať už jakýmkoliv způsobem. Rekreační běžci mohou klidně přechodnou fázi zasadit do léta, v teplých měsících odjet někam k moři a odpočívat tam, občas si zaklusat, úplně vypustit nebo se věnovat jakýmkoliv dalším sportům – plavání, surfování, jízdě na kole, atd.
Nemyslím si, že by bylo nutné se k přechodnému období vždy a zákonitě uchýlit až po sezóně. Samozřejmě to platí pro závodní běžce, kteří se věnují dráze, a odpočinek logicky odpovídá uspořádání celého závodního roku, ale opačně to pro rekreační sportovce mimo dráhu neplatí.
Důvodem však není jenom nutné volno pro naše unavené tělo. Důležitou roli hraje také psychika. Jezdí-li někdo co čtrnáct dní po závodech, je potřeba si od celého shonu okolo odpočinout a vydechnout. Chuť do závodění se časem otupí, protože je trénink vzhledem k naplánovaným závodům povinností. A tak je třeba onu chuť obnovovat a získávat právě v čase volna. Takže doporučuji na chvíli vypustit, vyčistit si hlavu a pak se do všeho opět a naplno pustit.
Z toho vyplývá i program přechodného období – chce-li se nám běhat, prostě jděme. Zapomeňte na chvíli na tréninkové plány, časy a povinnost, běhejte, když se vám chce, jak se vám chce, kolik se vám chce. Máte chuť pořádně zrychlit? Udělejte to.
Přemáháte se a nadšením se zrovna vaše aktuální rozpoložení nazvat nedá? Prostě běhat nechoďte! A pokud je pro vás běhání pouze koníčkem a nesoustředíte se výhradně na závodní výsledky, vytvořte si přechodné období, prostě kdykoliv vás napadne a z jakéhokoliv důvodu. Nic nepomůže unavené a ztracené chuti k běhání tolik, jako krátká a přesto významná pauza.
Když jsem běhával maratony, nemíval jsem klasické atletické přechodné období, ale vždy pouze regeneraci po vrcholu sezóny a hlavním závodě. Po maratonu na Olympiádě v Barceloně v roce 1992 jsem s rodinou zůstal ještě čtrnáct dní na pobřeží Costa Brava a považoval jsem tuto dovolenou za přechodné období. Navíc jsem měl nohu stejně sám puchýř, běhat se moc nedalo a já si spokojeně užíval sluníčka s rodinkou.
I těch čtrnáct dní někdy stačí. Říká se, že po klasickém a naplno odběhnutém maratonu, jehož příprava zahrnovala dva až tři měsíce, je každá buňka v těle rozbitá a nutně potřebuje obnovu a odpočinek. Týden je naprosté minimum, po kterém je možné začít znovu trénovat. Většinou to však úplně nestačí.
Rád bych také upozornil na problém prodlužování sezóny. Představte si následující situaci: dlouho se připravuji na říjnový závod, který mi následně nevyjde. Zkusím proto další. O čtrnáct dní prodlužuji sezónu. Jeho výsledek mne ale opět neuspokojí, a tak zkouším ještě jeden, zase na úkor změny délky přechodného období.
Věřte, že tímto nejenom nedostáhnete touživého výsledku, ale brzy na vše také doplatíte. Prodlužování sezóny na úkor odpočinku je velice nebezpečné z toho pohledu, že daný běžec poté natolik zkracuje, či úplně eliminuje, přechodné období a prakticky ihned se pouští do další přípravy na novou sezónu. V podstatě pak jedna sezóna přechází do druhé.
Tohle je samozřejmě možné třeba dva roky vydržet. Ale časem se vše nastřádá a zranění na sebe nenechá dlouho čekat, byť se dlouho zdá, že je vše v pořádku. Přetížení achilovek nebo kolen jsou nakonec velmi častými projevy takovéhoto ignorování odpočinku. Říká se přece, že se bolest vždy objeví v místě nejslabšího článku celého řetězce.
Člověk je po náročné sezóně psychicky i fyzicky unavený a tělo se bez nově načerpané energie neobejde, protože pro klasického atleta následně nastává ne příliš oblíbené zimní období zaměřené na vytrvalost a hrubou sílu, což většinou neznamená věnování se své disciplíně, ale spíše nabírání objemu a kondiční přípravu. Tu, upřímně, většina sportovců nemusí a je na ni třeba být v naprosté pohodě.
Platí to ve všech sportech. Skončí-li fotbalová nebo hokejová liga, hráči odjíždějí na měsíc i více pryč a mají volno – tak vše funguje v kolektivních sportech. V těch individuálních je rozdíl v tom, že se odpočinek odvíjí od postavení celé sezóny.
Stojím si tedy za tím, že přechodné období je zkrátka nutností. Jak dlouho trvá, to už je individuální otázka závisící především na zdraví a rozpoložení sportovce. Dopřejte si jej!
