Martin Stárek o víkendu překonal všechny své soupeře v těžkém závodě Pradědova 100. Tento borec je mezi příznivci ultra známou tváří a tak je jistě namístě rozhovor. Sympatický běžec nám prozradil i něco málo ze svého tréninku…
Martine, předně gratuluji k vítězství v závodě Pradědova 100. Jaké to vůbec je, běžet více jak 13 hodin? Je to náročnější po fyzické nebo psychické stránce?
„Děkuji mockrát! Pohybovat se po horách více než 10 nebo 20 hodin je velmi relaxující a meditační. Pokud má člověk naběháno, po fyzické stránce to jde zvládnout, stejně tak si lze zvyknout na specifickou bolest a nevnímat ji.
Důležité je mít to rozmyšlené v hlavě a soustředit se na cíl. Na Pradědově stovce jsem měl dvě třetiny závodu náskok na druhého jen zhruba 12 – 15 minut, to je potom člověk v celkem slušném stresu, ale ten jej na druhou stranu motivuje běžet dál a nezastavit. U ultra-trailových závodů se obvykle z důvodu velkého převýšení neběží celou dobu. Občas jsem rád, že do některých kopců vůbec jdu a nemusím lézt (úsměv).“
Kolik dní po takovém výkonu obvykle potřebuješ, abys byl zase schopný běžet další závod?
„Po podobném ultra si dávám 2 – 3dny volno, potom se vracím k běžnému tréninku. Po zkušenostech z minulého roku, kdy jsem to během léta přehnal s ultra závody, jsem se rozhodl, že budu běhat měsíčně jeden ultra závod a k tomu jeden rychlý běžecký závod (10 km, půlmaratón, maraton). Zatím se mi daří tento plán v pohodě držet.“
Dříve jsi běhal závody po rovině a na asfaltu, v létě 2011 ses ale vrhl do terénu a rovnou na ultra. Co za tak radikální změnou stálo?
„Asi jsem podlehl mediálnímu tlaku a nastupující módě ultra-trailového běhání. První ultra závod byla B7 v roce 2011, kterou jsem díky přepálenému začátku dost protrpěl. Potom jsem zkusil závody jako Pražská stovka, Jarním Šluknovskem a seznámil se s komunitou dálkových turistů a ultra-trail běžců.
Ty delší závody jsou více o osobním přístupu, nejsou to anonymní masové závody na hodinu nebo dopoledne, ale většinou na celý víkend a to mi ze společenského hlediska vyhovuje. V žádném případě se ze mě nestal ortodoxní terénní běžec. Klasickým závodům po asfaltu se proto nevyhýbám.“
Podle čeho si vybíráš, jaký závod poběžíš?
„Většinou si koncem roku tvořím běžecký program na další rok. Tento rok jsem se soustředil na dvě akce. První byla má první 100-mílovka na Istrii v dubnu, druhý závod byl Ultratrail du Mont Blanc koncem srpna. Ostatní závody si vybírám podle zmíněného schématu jeden ultra plus jeden rychlejší závod měsíčně, snažím se vybírat akce, na kterých jsem ještě nebyl. Například na Pradědovu stovku jsem kývl Tomášovi a Kamilovi Zágoršekovým až na červencové akci Týnišťské šlápoty, kdy mi řekli, že bych jako měl určitě přijet (smích).“
Běháš kromě ultra také maratony a loni jsi dokázal pokořit hranici 3 hodin. Zdá se ale, že čas je pro tebe až druhořadý. Je to tak?
„Minulý rok jsem zaběhl maraton pod 3 hodiny na květnovém PIMu. Další maratony jsem běžel jen jako trénink rychlosti, většinou týden po ultrazávodě, kdy je těžké přemluvit tělo do nějaké delší aktivity a už vůbec ne do souvislého rychlého běhu. V příštím roce bych se chtěl opět soustředit na zlepšení osobáku v maratonu a přizpůsobit tomu trénink. Maraton stále považuji za královskou disciplínu atletiky a byla by škoda spokojit se s časem ´pod 3´ (úsměv).“
Účastnil ses i Horské výzvy – máš nějaký tajný recept, jak trénovat i v zimě a vyhnout se nachlazení nebo jiným zdravotním komplikacím?
„V zimě trénuji podobně jako po celý rok, ale s tím rozdílem, že téměř všechny běhy jsou při nízké intenzitě, tak, abych moc nedýchal ledový vzduch a nenachladil si průdušky. Potom je důležité rozumně se oblékat, mít čepici, rukavice, zateplené elasťáky a delší teplé ponožky pro ochranu achilovek. Ohrožení různými virózami dávám spíš do souvislosti s pracovním stresem a prostředím, ve kterém žijeme.“
Když se ještě vrátíme k tréninku, prozradíš nám, kolik kilometrů týdně naběháš a jak se to dá skloubit s rodinou a prací?
„Týdně naběhám kolem 120 km, rodinu zatím nemám a v práci jsem více-méně vlastním pánem, takže asi ideální stav. Běh mám hlavně jako relaxaci a nástroj na ´vyčištění hlavy´.“
Jak dlouho ti obvykle vydrží jeden pár běžeckých bot?
„Používám současně několik párů bot, které střídám. Silniční tréninkové vydrží i rok, terénní tak půl roku, dokud se neroztrhají. Ročně vyměním zhruba 4 páry.“
Kde nejčastěji a nejraději běháš? Souhlasíš, že v Praze se nedá najít pořádný les, jak někteří vytrvalci říkají? A trénuješ i jinde?
„Když jsem v Praze, tak přes týden chodím běhat do Hostivaře, Kunraťáku a Stromovky. O víkendu se dá z Prahy celkem pohodlně vyrazit do lesů v okolí Vltavy, Berounky, Sázavy, Točné, Zbraslavi, kde si člověk užije trailů dosyta. Rád jezdím do okolí Ještědu, když jedu na Moravu, tak Jeseníky, které mi přijdou jako nejdivočejší české hory.“
Věnuješ se také regeneraci? Pokud ano, jakým způsobem?
„Spánek, jídlo a činnosti, které nemají s během nic společného (úsměv).“
V běhu jsi dosáhl vynikajících výsledků, navíc v ultra, které vyžaduje hodně silnou vůli, odhodlání a také dost času. Chtěl bys tedy někomu poděkovat? A co vůbec říkáš na rostoucí popularitu ultra-trailů u nás?
„Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří mě podporují, kamarádům a organizátorům závodů. V těch dvou letech, co běhám ultra-trail, dost narostl počet lidí, kteří se tomuto krásnému sportu věnují. Zvyšuje se i kvalita a rychlost závodníků a to je jen dobře. Ale v porovnání s výkony sportovců z okolních zemí máme stále co dohánět. Je však možné, že se již brzy objeví nějaký nový český Kilian, Scott nebo Tony. Nechám se rád překvapit.“
Autorem článku je Martin Singr, mladý běžec ze středních Čech. Kromě běhu se angažuje také ve světě mobilních telefonů, internetu a nových technologií. Nejčastěji jej lze vidět pobíhat v okolí Rychnova nad Kněžnou.
