Před pár měsíci jsem se v rozhovoru zmínil o tom, že běžec mající za cíl odběhnout maraton za 2:28 v podstatě nepotřebuje trenéra. A za svým názorem si stojím. Ve všech odborných běžeckých časopisech, jež jsou v poslední době velmi populární, nebo na různých běžeckých serverech se objevují tréninkové plány všemožných zaměření pro širokou veřejnost.
Nechci tvrdit, že je to úplně špatně, ale z mého pohledu neexistuje univerzální tréninkový plán.
Znal jsem trenéra, který tvrdil, že podle pouhého zjištění, za kolik je závodník schopen odběhnout sto metrů, pozná a dovede spočítat, jak dopadne jeho maratonský běh. Což je samozřejmě obrovský nesmysl. Jistě, závodník se může pokusit na nějaký trénink trošku násilím napasovat, ale není to ono. Mnohokrát jsem byl osloven, abych jistým trénujícím vytvořil tréninkový plán.
Ten však nelze napsat, aniž byste věděli, co dotyčný doposud běhal, jakým způsobem se stravuje, zda u trénování také pracuje, kolik váží, jaké má dřívější zkušenosti se sportem, jakou má tepovou frekvenci, jestli je zdravý, nebo jej limitují nějaké zdravotní problémy. Plán tedy nelze dát dohromady jen tak, bez domluvy, konzultaci dalšího zvážení všech zmiňovaných aspektů, které jsou pro trénink důležité a nezanedbatelné.
Renomovaní trenéři bývají oslovování právě pro ony běžecké časopisy, aby se pokusily vytvořit jakýsi hromadný trénink. Udělají tabulky, tam nasází mnoho časů, limitů a doporučí, co a za kolik by se mělo běžet.
Nechci nikomu podsouvat, že je tento způsob nešťastný a špatný, ale osobně jej neschvaluji. Aby někdo běhal na základě toho, co si přečetl na internetu nebo v časopise, to nemá mnoho společného ani s rozumným tréninkem, ani s běháním pro radost a dobrý pocit.
V podstatě to s sebou také přináší svá rizika. Domnívám se, že je úplně jedno, jestli někdo běží dvakrát nebo třikrát týdně, jestli má dva dny volno a potom dvakrát trénuje, nebo vše střídá ob jeden den. Na tom v podstatě nezáleží. U špičkových běžců je to o něčem jiném, ale ani v jejich případě není možné vytvořit plán bez znalosti důležitých faktorů každého trénujícího.
Jednou se to někomu osvědčit může, je možné, aby plán na někoho pasoval, ale další se pak s úspěchem neshledají. Každá osobnost je individuální, každý je jedinečný.
Někteří běžci berou tyto plány jako obrovské dogma, doslova jako bernou minci, drží se jich zuby nehty a přes to vlak nejede. Nechtějí vůbec zohledňovat počasí, náladu, únavu, problémy, pracovní vytížení. Pokud je pro někoho běhání zaměstnáním, musí tomu vše podřídit a přizpůsobit, srovnat si to v hlavě a ujasnit si základní preference sport vs. zaměstnání vs. rodina.
Výkonnostní běžci běháním žijí. Je pro ně velkým koníčkem, pravidelně se setkávají na závodech, předávají si zkušenosti, procházejí průběžně také nějakými zraněními, ale ani pro ně by trénink jako takový neměl být záležitostí předem daného a neměnného plánu.
Pokud se člověk necítí, neměl by jít běhat. Není to zdroj obživy, nic za každou cenu, navíc často na úkor zranění. Procesy před tréninkem by neměly být opomíjeny, je velký rozdíl, pokud si běžec před vyběhnutím odpočine a chvilku poleží, nebo zda se právě vrátil z práce a hned spěchá ven odběhnout si to, co mu daný plán říká.
Stejně tak je třeba myslet na kvalitní regeneraci. Minimálně krátké protažení by se nemělo podceňovat. Doporučuji si jít občas zaplavat, možná jednou za čas zajít do sauny, na masáž.
Pro rekreační běžce, kteří se sportu věnují hlavně pro radost, nemůže být trénování také žádné dogma. Je třeba jít v době, kdy se mi chce, jak se mi chce. Důležité je řídit se aktuálními pocity a chutí k běhání. Jeden můj kamarád běhává pravidelně, určitě desetkrát do týdne. Běhal pořád stejnou trasu, stále stejné tempo a to proto, že se mylně domníval, že vše tak má být a je to správná cesta. Ani náhodou. Po čase jej to samozřejmě přestalo bavit.
Následně změnil trénink, trasy i zažité způsoby a do běhání dostal opětovně velkou chuť. Vzápětí šel výkonnostně hodně nahoru. Jako je u výkonnostních běžců aktivní regenerace prakticky nezbytná, rekreační běžci by měli klást důraz zejména na odpočinek a dopřání si dne volna, aby si tělo odpočalo a svaly nabraly nové síly.
Monotónní běhání, „protože musím, někde je to zapsáno a trenér říkal“, je bezpochyby špatně, zejména pro rekreační běžce. Začínající běžec se pak setkává ještě s jedním problémem, který by si měl uvědomit – ne každý má stejnou výchozí pozici. Jsou takoví, kteří celý život sportovali, ale neběhali. Budoucí běžec, například bývalý fotbalista nebo tenista, na tom bude úplně jinak, než někdo, kdo se portem obecně vlastně teprve začíná a k běhání se dostal ve čtyřiceti letech s větší nadváhou. Stejně tak je začátek trénování o poznání lehčí pro mladého člověka než pro sportovního nadšence ve středním nebo pokročilém věku. Plán napasovaný pro všechny je i z tohoto hlediska nesmysl.
Dávky jsou také individuální záležitostí, nedá se přesně určit běžecký úsek, na kterém by se mělo začínat a kterým zase pokračovat. Vše souvisí s váhou, připraveností svalů, činností srdce, apod.
Sečteno a podtrženo – není problém tréninkový plán vytvořit. Nutností je ale to, aby běžci či běžkyni seděl na míru a vyhovoval mu. Z těchto důvodů nikdy hromadný tréninkový plán pro všechny nevytvořím. On totiž pro všechny sedět nemůže.
