Ani krajně nepříznivé počasí, kdo to kdy viděl, aby v polovině září byla na jihu Moravy kosa jako v Rusku, neodradilo běžce z okolí Blanska přijet do Sloupu zabojovat o poslední body do Hraběnka Cupu. Seriál byl ve většině kategorií i v absolutním pořadí otevřený a rozhodoval právě tento poslední závod.
Kdo běžel minulý týden na Macochu, musel si dnes připadat jako po návratu v čase. Na prvních třech místech jak v kategorii mužů, tak i žen bylo totiž naprosto stejné pořadí.
Tomáš Večeřa /BCK Olešnice – 15:31/ s Vojtěchem Grünem /AC Okrouhlá – 15:40/ sice běželi téměř celou trať společně a dokonce i spolupracovali, jenže před vrcholem posledního stoupání Tomáš nasadil k trháku a vytvořil si tak dostatečně velký náskok, že mu to stačilo na pohodlné doběhnutí do cíle. Petr Konečný /AC Okrouhlá – 15:45/ opět mocně finišoval jako před týdnem, ale i tentokrát mu to na lepší než třetí místo nestačilo.
Zdenka Komárková z Olešnice /18:55/ nasadila již po startu opět ďábelské tempo, na které žádná z žen absolutně neměla. Nejlépe si vedla nakonec druhá Magdalena Tužilová /RBK Blansko – 19:17/, které přece jen prokázala vyšší rychlostní připravenost než třetí veteránka Marie Hynštová /AHA Vyškov – 19:51 /. Ta byla nakonec ráda, že ve finiši uhájila místo na bedně před tvrdě dotírající mladou Evou Adamovou z Bílovic /19:52/.
Nejen rekordní počet 76 běžců a běžkyň byl v takovém počasí hodně překvapující, ale stejně velké překvapení předvedli pořadatelům Tomáš Večeřa společně s Vojtou Grünem, neboť získali v celém poháru naprosto shodný počet bodů a tím pádem nebyl jeden absolutní vítěz celé soutěže, ale dva. I tak se při podobném systému bodování může stát. Ovšem nikomu to nijak nevadilo a organizátory tím vůbec nezaskočili. Vypadalo to, při celkovém vyhlašování nejlepších, že jsou připraveni na všechno.
Letošní Hraběnka Cup je za námi
14. ročník Hraběnka Cupu, seriál závodů do vrchu kolem Blanska, který původně vznikl jako příprava pro lyžaře, skončil posledním závodem. Trať tohoto běhu je shodná s první akcí na jaře. Vedla ze Sloupu do Petrovic k penzionu U hraběnky a měřila 4,2 km.
Je tedy nejkratší z těchto tří tras, na kterých se celý seriál odehrává a zákonitě i nejrychlejší. Proto klade přece jen vyšší nároky na rozhodčí, neboť rozdíly při doběhu některých skupinek běžců byli minimální a často se rozhodovalo o umístění v těsném finiši.
I tohle však parta kolem Leoše Svobody zvládla s přehledem a dokonale předvedla, jak má pořadatelská práce vypadat. Právě díky jim měla letošní Hraběnka Cup perfektní průběh s okamžitým vyhlašováním výsledků. Tak by to mělo vypadat všude.
I přes tu zimu se nakonec nejlepší přece jen rozmluvili
„Musel jsem zkusit Vojtu utrhnout na trati,“ usmíval se velmi spokojený Tomáš Večeřa, „ finišovat s ním až před cílem jsem nechtěl, tam bych zřejmě neuspěl. I tak jsem šel opět naplno a nevím, jestli bych byl schopen ještě běžet rychleji. Naštěstí to nebylo nutné a seběh dolů do cíle jsem si už pohlídal.“
„Před vrcholem kopce na kraji Petrovic nasadil Tomáš k neskutečnému trháku,“ kroutil nad tím hlavou Vojta Grün. „To by spíš stometrový sprint. Na to jsem, vůbec nedokázal zareagovat a bylo rozhodnuté.“
„Dopoledne jsem běžel za školu 1500 metrů na dráze a teď odpoledne jsem to pořádně cítil,“ přiznal se Petr Konečný hned za cílem. „Na víc jsem dnes už neměl, ale i tak jsem se proti jaru pořádně zlepšil, takže není co řešit.“
„Od startu jsem si závod rozběhla naplno a vůbec se na nic neohlížela,“ rozebírala svoji taktiku Zdenka Komárková. „Cítila jsem mimořádně dobře a vůbec jsem po celé trati neměla nějakou krizi. Spíš bych řekla, že jsem měla ještě dost velkou rezervu.“
„Začátek byl na mě příliš rychlý,“ hodnotila nasazené tempo vedoucí běžkyně Magdalena Tužilová. „Nemohla jsem si dovolit jít tak rychle. Asi bych to nezvládla a mohla bych pak dopadnout hodně špatně.“
„Na mě to bylo taky moc rychlé,“ přidala se Marie Hynštová. „Přece jen rozdíl těch nějakých pár desítek let mezi námi musí být znát. Zejména na tak krátké trati. Pokud by se běželo něco delšího, asi bych to zvládla lépe.“
14. ročník Hraběnka Cupu je tedy za námi a je nutné konstatovat, že byl ve všech ohledech nesmírně úspěšný. Nejvíce však pořadatele překvapil mimořádný zájem běžců, což kvitovali s velkou radostí. Až se smíchem konstatoval po vyhlášení celého poháru Leoš Svoboda, že pokud to takhle bude dál pokračovat, budou nakonec muset nechat startovat běžce ve vlnách.
Tak uvidíme, co se bude příští rok na Blanensku dít.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
