Jelikož jsem tento týden měl opět ranní směnu, tak jsem běhal dvě fáze, a to do práce a z práce, takže kvalita se točila v minutových úsecích a hlavním cílem bylo zas pokořit 200 km za týden.

Podle deníku bylo v tomto týdnu dost vedro, a tak jsem se prakticky celý týden cítil i unavený, ale to se v maratónu člověk cítí už na desítce a přesto musí zvládnout ještě dalších 32 km. Je důležité naučit se únavu překonávat nebo ještě lépe si ji nepřipouštět. Vytrvalec je vlastně unavený permanentně a je věcí životosprávy a různých regeneračních postupů, jak tuto únavu odbourávat.

V mých dobách to bylo docela složité, protože jsme znali a měli k dispozici akorát tak G 30 a ti šťastnější, kteří měli kontakty, tak Isostar. Dneska je těch serepetiček tuny, až se v tom člověk těžko orientuje, ale na výkonnosti to moc vidět není.

Černí běhají na vodu a krvavý biftek a vytírají si s námi zadek. Asi mají dobré šamany a my se málo modlíme?

V tomto týdnu jsem naběhal 202 km.

V tomto týdnu to vyšlo opět na kvalitu. Díky tomu, že jsem pracoval na dvě směny, tak se ten můj běžecký systém vyvinul tak nějak sám a mělo to něco do sebe to střídání objemu a kvality.

Člověk nesmí v běhání hledat žádnou vědu a hlavně běhat a pokud to jde, tak rychle a když je to možné, tak hodně. To je myslím základní filosofie pro ty, kteří to chtějí dotáhnout dál než běhat jen tak pro radost. A když běháte hodně, rychle a ještě z toho máte radost, tak to je úplně ideální kombinace.

Jsou sice určitě chvíle, kdy běhání proklíná každý z nás, a to většinou když se vám nedaří, nesplníte si svá očekávání, nedoběhnete maratón nebo přijdou zdravotní problémy, ale většinou jsou to jen přechodné momenty, které každý správný tvrďák hravě překoná.

V tomto směru se nesmí zapomenout na rodinné zázemí běžců a vlastně všech sportovců, ale to je delší téma, takže snad příště.

Tento týden jsem naběhal 175 km.

Tak to byl asi nejkvalitnější, nejtěžší a nejrychlejší týden mé běžecké kariéry. Nejen že jsem zvládnul 203 km, naběhal spoustu kvality, ale ještě jsem týden završil jedním z nejtěžších běhů, který se v té době běhal. Čas, který jsem dosáhnul je pro mě dodnes záhadou.

Byla to těžká Štramberská 20, která už se taky tak 20 let neběhá. Kdo si ji pamatujete, určitě máte v hlavě ty poslední 3 km do kopce, které po 17 km v nohou byly nekonečné. Pravdou je, že jsem měl za sebou několik týdnů hodně tvrdé dřiny a tělo už patrně bylo natolik otrlé, že i ten kopec mi připadal celkem jako rovina.

Byl to takový testík před Košickým maratónem do kterého zbývaly 4 týdny. Byl jsem opravdu nabušený, mít více odvahy a zkušeností z velkých závodů, mohl jsem už tenkrát v Košicích stát na stupních vítězů, i když jsem tam vlastně stál, ale jen na těch Československých.

Po minulém týdnu by asi mnohé napadlo, že budu odpočívat po náročných dnech. Já jsem si ale připadal v takovém laufu, že jsem si tuto myšlenku ani nepřipustil. Chtěl jsem ještě vydržet a týden si ještě máknout.

Pravdou je, že jsem už dle deníku začal pociťovat únavu a bolest nohou, ale to v závěru maratónu budu cítit taky a taky budu muset běžet. Dá se říct, že jsem v tomto týdnu opravdu trénoval psychickou i fyzickou odolnost, což se mi pro maratón jeví jako nejdůležitější moment. Myslím si, že tyto aspekty dnešním našim vytrvalcům chybí a běhají stylem do ztracena.

Perličkou týdne byla pro mě středa, kdy jsem po kvalitní 1. fázi házel 2 hodiny koks do sklepa, pak jsem byl v práci a po ní jsem dal 2. fázi. Chci tím jen podotknout, že jsem byl normálně pracující člověk s osmihodinovou pracovní dobou, kterou jsem trávil v chaotickém prostředí Tatry pendlováním mezi karosárnou, montáží, lisovnou a jinými provozy jako mistr na karosárně, takže jsem ještě několik kilometrů denně nachodil při zajišťování výroby.

Proto jsem háklivý na názory, že běžci, kteří pracují nemůžou běhat kvalitně nebo závodně. Všichni jsme v té době pracovali, (Mirek Miko, Michal Buček, Jirka Jelínek, Pepa Mladenka a jiní) a měli jsme i výkony. Je to jen o vůli.

V tomto týdnu jsem naběhal 214 km.

Tak konečně došlo na dlouho očekávaný odpočinek. Ne že by 188 km bylo málo, ale proti týdnům minulým to byl posun dolů a ani kvalitu jsem nijak nepřeháněl. Jen v sobotu jsem běžel dálkový běh ve Studénce.

Jak jsem už předeslal, nedílnou součástí běžcova života je rodinné zázemí, bez kterého se nedá zvládat kvalitní trénink a závody. Znal jsem dost běžců, kteří ač talenti s chutí něco dosáhnout, vyšuměli do zapomnění, protože neměli oporu ve své rodině.

Těžko můžete odtrénovat kvalitu, když musíte předtím vysát, umýt okna a nádobí, nakoupit, postarat se o děti, jindy zas vyžehlit, vymalovat, vyprat , navařit, utřít prach, a to jste ještě nestačili vydýchat únavu z práce. Do toho ještě poslouchat, že svou ženu nemáte rádi, protože pořád někde běháte a když teda jste takoví sobci, tak to večer nic nebude.

A o víkendu: Ty už zas jedeš na nějaký blbý závod, nechoď, uděláme si hezký den s dětma. Sex a koníčky za odměnu, to je to nejhorší, co může chlapa potkat.

Přitom i ze závodů se dá udělat pěkný rodinný výlet. Já jsem měl ale to štěstí, že všechny moje dvě manželky byly celkem tolerantní i když nemohu říct, že bych se na domácích pracech , výchově dětí a chodu rodiny nepodílel, ale bylo to úměrné mým potřebám a mohl jsem v klidu trénovat a závodit.