We Run Prague, zvaný také „Nike běh“ je fenomén. Relativně krátká trať, masová účast a osobní výzvy na povinných tričkách. Ostatní závody a běhy jsou pestré, rozmanité a tento byl letos šedý. Ale jen vizuálně, protože v očích běžců, fanoušků a věřím, že i organizátorů, byl pestrý převelice. Byl to můj druhý WRP a po doběhnutí jsem byla docela rozpačitá. Už na trati mne prostupovala myšlenka, že za rok asi nepoběžím.
Mé loňské nadšení, mrazení v podbřišku z černého hada běžců bylo pryč. Šedá mne nechávala klidnou. Byla jsem podstatně méně nervózní, vloni jsem běžela první desítku v životě a vlastně ani nevěděla, jestli to uběhnu. Když jsem při výběhu z náplavky předběhla vodiče na 70 min, připadala jsem si jako báječná žena.
Letos jsem už na prvním kilometru utekla vodičce na 60 minut, ale velká euforie se přes veškerou snahu nedostavila. Proč? Nebyla jsem ten správný běžec na tuto trať? Raději než spílání na počasí, organizátory a pomalé běžce Vám přinesu skládačku názorů k zamyšlení. Víme vůbec, co od We run Praque chceme? Vážíme si toho, co nám dává?
Pojďme si přečíst pár názorů z diskuzí a uvidíme, že každá mince má dvě strany a že všechno je relativní. Nejdříve ty zkušené nebo ovlivněné očekáváním:
"Jaké to bylo? Mám pocity smíšené a odpověď by byla na dlouho, doteď si ještě názor utvářím.“
„Já osobně v tomto závodě také nemohu najít pohodu, asi proto, že to jako závod nechápu, ale jako masivní běh Prahou. O účasti příští rok budu opravdu velmi dlouho uvažovat…“
„Lidi mě připravovali na emoce, které se nekonaly. Že prý je to velký zážitek. Běžela jsem, jak nejlíp umím. Osobák se dostavil, ale monstróznost akce zvýšila anonymitu a utlumila emoce. Velká radost nepřišla.“
Nebudu zde vypisovat stížnosti některých běžců, přestože jsem jich četla hodně. Já sama si po příchodu do šatny říkala, že se organizátor asi zbláznil. Jak se na tak malé ploše po závodě ta masa upocených žen převlékne? Vzpomněla jsem si na loňskou davovou tlačenici v uličce kolem toalet, kterou se muselo projít na start. Ale po závodě přišla moje pokorná omluva. Podle mne zvládli letos všechno. Mohli u šaten dát cedule s čísly větší, nejlépe na střechu stanu, ale jinak ok. Vznikla fronta na úschovnu, ale dobrovolníci byli čiperní a dokonce i usměvaví.
Největším problémem se tedy stala nezkušenost a nedisciplinovanost části běžců:
„Lidi co se cpou do koridorů vpředu, výkonostně na to nemají a po pár stovkách metrů už přecházejí do chůze, to kazí ostatním. Když se někdo postaví na místo odpovídající jeho schopnostem, tak je bržděn. Promotávat se lidmi v poloběhu nebo chůzi mě vážně nebavilo. A to jenom proto, že jsem startoval ze správného místa.“
„Smutné je i selhání organizátorů, nechci pomlouvat běžce, kteří si brali nesmyslné množství isostaru, ale toto se dalo predpokládat. Stejně tak nebylo úplně štastné rozdávaní vody Rajec s nedobytným uzávěrem na poslední občerstvovací stanicí.“
Jediný záporný komentář sem dávám záměrně. Čekala jsem na kamarádky za cílem a fungovala jako informační zdroj pro známé i neznámé běžce. „Pro banány běžte dál po trase doběhu, voda a tyčinky hned za cílem…“
Myslím, že to tedy bylo spíše špatným značením a tím, že vydávání občerstvení bylo na dlouhém úseku za cílem. Ten, kdo už pár masových závodů prošel (nebo si přečetl brožurku), to věděl a neřešil.
Stejně jako dohady o času od startovního výstřelu a od proběhnutí startem. Asi to mohl odchytat moderátor, ale zase je pravda, že ho málokdo poslouchá. Pro mne z toho plyne, že závod to byl dobrý a nedošlo k větším problémům, jen mi nějak nejde přes prsty to slovo „závod“.
Je to spíše oslava běhu, možnost si vyzkoušet sám sebe, postavit se na start v partě, s rodinou nebo sám a tajně. A je tak i prezentován. Sloganem závodu je „Tisíce důvodů proč běžet“. Pojďme se kochat radostí z běhu, protože We run Praque je nezaměnitelný, skvělý a úžasný zážitek pro každého, kdo tam poprvé pokoří hranici 10 km.
Už nikdy nezapomene, je to běh pro prvoběžce a fanoušky. Berme ho tak a mějme ho rádi. Ti zkušenější mají spousty jiných závodů, kde mohou trhat rekordy – osobní i jiné. Buďme rozumní a oslavujme vůli, víru a radost z běhu! Těším se, že za rok si ten závod užiju potřetí. Ale možná jako fanoušek. Vždyť ti jsou také potřební a děkujme jim za skvělou atmosféru…
Na závěr pár nadšených komentářů:
„Děkuju Vám všem za to, že jsem zvládla svůj první závod… mám neskutečný zážitek… díky.. za motivaci… za podporu… za to že jste… jinak bych to totiž nikdy nedala… ani by mě to nenapadlo.“
„Mám jen jednu fotku, kdy tam v dálce je čelo závodu po startu. Potom už nebyl čas fotit, ale jen nasávat plnými doušky tu neuvěřitelnou atmosféru! Díky všem spolu-fandícím Báječným. Přemýšlím, jestli fandění není lepší než závodění.“
„A foukal vítr a slunce mě hřálo a chvílemi i pálilo. A po celou dobu se mi běželo tak hladce a krásně, že jsem se vykašlal na svůj cíl dát to pod xy čas a prostě jsem si to „jen“ bombasticky užíval! Protože tenhle závod je můj vrchol sezóny. Je to moje srdcovka. Je to můj závod „Number one“.“
