Ondra Fejfar patří k nadějím českého vytrvalostního běhu. Nedávno reprezentoval naši zemi v SkyRunningu. Nějaký čas se dokonce v těžkém závodě s věhlasnou konkurencí pohyboval mezi nejrychlejšími deseti. V seběhu pak neriskoval a doběhl v čase 2 hodiny a 23 minut na 46. místě. Příště to prý bude ještě lepší.

Vše je ještě o to zajímavější, že se Ondra na běhy do vrchu nijak nespecializuje, nedávno získal zlato třeba na akademické „pětce“ na dráze, byl nejlepším Čechem i při půlmaratonu v Karlových Varech. Nabídku rozhovoru, kde by se pro BezvaBĚH rozpovídal o svých zážitcích z italských Dolomit, sympatický závodník neodmítl…

Nedávno ses vrátil z Itálie, kde ses účastnil SkyRunningu. Byl to pro tebe jistě zážitek, na co budeš ještě dlouho vzpomínat?

„Určitě budu dlouho vzpomínat na nádherné prostředí italských Dolomit, kde se celé SkyRunningové mistrovství Evropy odehrávalo a na skvělou partu lidí, která se tam sešla.“

Mnoho z nás si nedovede představit, jak vypadá závod na 2500 metrů, který má 1000 metrů převýšení. Skutečně jsi to běžel nebo to byla chůze prokládaná horolezectvím? :-)

„Verticalu jsem se skutečně bál, a to hlavně proto, aby mně nesebral všechny síly do závodu, který měl přijít o dva dny déle. Nakonec to tak strašné nebylo, ale do teď mi hlava nebere, že se dá v něčem podobném vůbec závodit. Vyzkoušel jsem si něco nového a v cíli nás oba s Honzou Havlíčkem těšil dobrý pocit z toho, že jsme ten kopec bez úhony zdolali!

Tento závod jsem absolvoval s holemi, což pro mě byla také novinka. A jestli jsem to běžel? Tak maximálně prvních 100 metrů a pak pár desítek metrů nahoře poblíž cíle, jinak to byl drsný ´výšlap´ do kopce prudšího než třeba schody. (úsměv) V některých úsecích byly také fixní lana pro přidržení. Kdo někdy běžel Velkou Kunratickou, tak si to může představit jako kopec na Hrádek jen s pevným odrazem.“ (úsměv)

Závodu se účastnili i borci jako Kilian Jornet. Měl jsi šanci s ním pohovořit nebo alespoň požádat o autogram? Nebo si na to nepotrpíš?

„Tak já si na to moc nepotrpím, ale kdo se chtěl s Kiliánem vyfotit a pronést pár slov, tak měl příležitostí určitě mnoho. Kilián je svým chováním celkem sympaťák a dělá tomuhle sportu výbornou reklamu. Já ho ´znám´ už poměrně dlouho a to pro některé trochu překvapivě ze skialpinismu, kde jsem s ním stál několikrát na startu v Alpách či Pyrenejích ještě když jsme byli oba junioři. Už tehdy vyhrával a dodnes patří k nejlepším skialpinistům na světě.“

Dalším závodem bylo 23 kilometrů, kde ses dlouho držel v první desítce, na nejvyšším vrcholu jsi byl na fantastické deváté pozici. To byl asi také hodně silný zážitek, nebo ne?

„To bylo pro mě opravdu příjemné překvapení a samozřejmě tak nějak i zážitek, protože ještě zhruba ve 45. minutě závodu jsem se pohyboval dokonce na 4. až 5. místě. Do kopce se mi běželo opravdu úžasně. Pár míst jsem ztratil až v závěru stoupání na nejvyšší vrchol na trati, kde byla trať místy velice technická, ale stále to bylo z mé strany velice dobré! Pak ale přišel seběh…“

Co přesně se pak stalo, že přišel propad pořadím?

„Bohužel mi vůbec nevyšel zmiňovaný seběh. Těch 1750 výškových metrů seběhnout těžkým terénem dolů bylo zkrátka nad moje síly. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal a na tuto nezkušenost jsem také doplatil. Navíc ani u nás takové terény nemáme a já běhám přeci jenom spíše na silnici. Určitou roli také hrála moje opatrnost, protože jsem se nechtěl zranit. Každý třetí běžec, který doběhl do cíle, byl více či méně od krve a potlučený od ostrých šutrů. Já naštěstí hodil kotrmelec pouze na sněhu.“ (smích)

Dalo se nějak spolupracovat s Honzou Havlíčkem a čekal jsi, že bude rychlejší než ty?

„Honza má s horskými běhy už nějaké zkušenosti a navíc poslední dobou se věnuje právě delším běhům v terénu, takže jsem logicky předpokládal, že v hlavním závodě SkyRace bude rychlejší. Nakonec byl na tom lépe i při Verticalu, ale vždy jsme od sebe nebyli daleko. Spolupracovat na trati stejně moc nešlo, protože jsme si každý běželi svým tempem a hlavně každému z nás sedí jiné úseky trati tak spolu moc běžet nemůžeme. To byla trošku škoda.“

Neříkáš si nyní, po návratu do Čech, že Krkonoše jsou vlastně místo, kde žádné kopce nejsou?

„No chvíli po návratu to tak vypadalo, ale teď po čtrnáctidenním soustředění na hřebenech Krkonoš musím konstatovat, že i tady jsou slušné kopce, dokonce každý den vyšší! (úsměv) Ne, ale vážně. Jsem rád, že jsem se mohl běžecky konfrontovat s takto extrémním převýšením a náročným terénem, protože jsem to zvládl a každý další horský běh nebo běh do vrchu mi nebude připadat tak těžký. Zvláště pak závody v ČR. V září mě ještě čeká premiéra na Dolomitenmannovi, kde bude převýšení opět kolem 1800 m a teď už vím, že to není nic, co bych nemohl zvládnout.“

Skvěle běháš stýpl, krosy, pětku na dráze, desítku na silnici, půlmaraton i běhy do vrchu. Je vůbec nějaká trať, která ti prostě nejde?

„Této univerzálnosti si celkem cením, protože moje sezona je pak hodně různorodá a to mě velice baví! Každý typ závodu má své osobité kouzlo a svoji atmosféru. Nyní jsem ale zjistil, že mi opravdu nejdou ty těžké seběhy, takže se to budu asi snažit v dalším výběru svých závodů zohlednit. Také ve stýplu jsem se zatím dostal na čas, který je za mým očekáváním.“

Kromě běhu jsi letos také úspěšně složil bakalářské zkoušky, promítl se běh nějak do tvé závěrečné práce?

„Za bakaláře jsem opravdu rád! A o to víc mě těší, že téma své bakalářské práce jsem mohl částečně propojit se sportem. Snažil jsem se naprogramovat tréninkový deník Tréninkáč, pro vytrvalostní sportovce. Tato práce mě velice bavila a na deníku stále pracuji. Pevně věřím, že se mi ho podaří do konce roku spustit naostro.“

Ondřej nám rozhovor dal jen pár dní po návratu ze soustředění, pak odjel na noční běh do Drážďan. A jak dopadl? Samozřejmě, že vyhrál. Je to prostě talent!

Autorem článku je Martin Singr, mladý běžec ze středních Čech. Nejčastěji jej lze vidět pobíhat v okolí Rychnova nad Kněžnou nebo Sedlčan.