Úsměv? Ten je přece zadarmo! Stačí jen zvednout koutky úst a už je tu. Ovšem, když se rozhlédnu kolem sebe a vidím, jak s ním všichni šetří, nabývám dojmu, že je hodně drahý. Možná na něj lidi dnes v době ekonomické krize nemají.
A přitom na první pohled se zdá, že je zadarmo.
Vejdu do obchodu. Usměju se a řeknu: „Dobrý den!“ Odpovědí je mi nevrlé zamumlání čehosi. Na to abych si najala překladatele. Cože? Co jste říkala?
„Prosím Vás, máte úsměv?"
„Co?“
„Úsměv? Máte? Kolik stojí?“
Obdržím pouze pohrdavý pohled zpoza pultu.
Aha, asi nemají.
Ale já mám. Usměju se a řeknu: „To je škoda, tak nashledanou.“
Já ho mám a dám zadarmo.
Běhám. Běžím po lesní cestě a potkám spoluběžce. Usměju se na něj a řeknu: „Ahoj.“ Kouká, jako by se zjevil mimozemšťan. Jsem snad nějaká divná? Liším se vzhledem od průměrné populace?
Jedu na kole. Proti mně parta cyklistů. Volám na ně zvesela: „ Ahoj!“ Diví se, otáčí. My se známe? Nebojte, neznáme se, jen jsem si myslela, když provádíme stejnou činnost, že bychom se na sebe mohli usmívat a jednoduše se pozdravit.
Situace se opakuje. Až mám pocit, že se pohybuji v začarovaném kruhu.
Proč se na sebe neumíme usmát? Když se náhodně potkáme. Cizí lidé navzájem. Je to přece takové pohlazení. Podívám se bezděčně na člověka, který kolem mne projde a usmějeme se na sebe. Bolelo to?
No jasně že ne. Vůbec to nebolí. Nic nestojí. A přitom udělá tolik radosti!
Autorka článku je Zuzana Součková, běžkyně, která začala běhat ve věku, kdy většina končí. Dnes je na běhání závislá. „Zjistila jsem, že všechno jde, když se chce. Píši o tom, co mi dává běh a chci inspirovat další ženy svými články na svém blogu.
