Jubilejní třicátý ročník tradičního závodu O kolo svaté Anny hostilo neskutečné vedro, které donutilo závodníky sáhnout si na dno svých sil. Obdiv tak patří nejen vítězům, ale všem, kteří se na 7663 metrů dlouhou obrátkovou trať vydali. A že jich nebylo málo! Počtem 89 závodníků byl vytvořen nový účastnický rekord. Z balíku závodníků se nejdříve objevili v cíli Jiří Csirik a Linda Rechtoríková.

V posledních parných dnech mě napadá, jak jsme ještě před nedávnem hartusili nad dlouhou zimou, a nyní, když jsou je o čtyřicet stupňů víc, nám zase vadí horko. Co bychom nyní dali za pár stupňů méně. Tedy alespoň při závodě, pak už se dalo naskákat někam do vody a užívat si krásný letní den. Myslím, že většina závodníků to viděla stejně. Zkrátka ten svatý Petr se nám nikdy nezavděčí.

V takových podmínkách byl vítězný čas 28:35 obdivuhodným výkonem. Na svědomí jej má jedenadvacetiletý Jiří Csirik, čerstvý svěřenec Jiřího Sequenta, který trénuje například Milana Kocourka nebo Jiřího Homoláče. „U pana Sequenta trénuji půl roku a běhám teprve rok. Předtím jsem jezdil na kole, ale dal jsem se na běh, protože je to méně casově náročné“, říká mladý závodník, který se zde již loni umístil na pěkném druhém místě. Nyní se vrátil ze soustředění v italském Melagu, kam několikrát ročně jezdí čeští reprezentanti. „Jsem po soustředění trochu unavený a bylo to znát,“ posteskne si ještě vítěz, který je zřejmě další nadějí našeho běhu.

Druhé místo patřilo specialistovi nadšenci Malé ceny Monaka Miloši Kratochvílovi, který vítězi celou dobu šlapal na paty, dohnat se mu ho bohužel nepodařilo. Doběhl v čase 28:50. Třetím mužem v cíli byl čtyřicátník Jaroslav Vítek, který se může pochlubit časem 29:24.

Mezi ženami byly časové rozdíly větší. Zhruba po kilometru v krátkém stoupání za to vzala Linda Rechtoríková, která se probojovala na první pozici. A tu už si ohlídala. „Já si vůbec nemyslela, že bych měla navrch v kopcích, ale šlo to do nich překvapivě dobře,“ divila se sama sobě vítězka, která upřednostňuje terén před silnicí. Táborská běžkyně zároveň přiznala, že od poslední občerstvovačky už jí to tolik nešlo, ale pozici si udržela.

To já jsem si naopak v posledních kilometrech, které byly z kopce, rochnila (tedy až na ten pařák). Do kopce to šlo ztuha a ráda jsem se pověsila za veterána Pavla Nováka, kterému děkuji, že mě vytáhl nahoru ke kostelu. Za obrátkou převažovaly seběhy a to už se mi běželo o poznání lépe. Zhruba kilometr za obrátkou se mi podařilo nastoupit Markétě Hronové, která po startu vyrazila z první lajny v duchu jsem ji pasovala na vítězku. Nakonec jsem jí ale utíkala víc a víc, zůstal mezi námi téměř minutový rozdíl. Já jsem doběhla za 36:53 a Markéta za 37:50, takže jsme si rozdělili druhé a třetí místo.

„Do kopce to bylo v pohodě, ale ty seběhy by mohly být kratší a ne tak technicky náročné. Technicky náročné seběhy mně nejdou,“ svěřila se po doběhu sympatická tmavovláska Markéta Hronová.

Pravdou je, že kořenů bylo po cestě nemálo a člověk musel místy poskakovat jako zajíc. Na druhou stranu díky dlouhodobému suchu a teplu vděčíme za to, že ani v hustém lese, kam se slunce moc nedostane, nebylo bláto ani mokré kořeny, na kterých hrozil pád. Místo bláta na nás čekaly prašné cesty, na nichž se člověk bořil jako do písku na Sahaře. Byla jsem zde poprvé, takže nemohu soudit, co je lepší.

Po závodě se všichni přesunuli k místní sokolovně, kde proběhlo vyhlášení společně s bohatou tombolou. Každý si mohl prohlédnout unikátní archivní knihu, v níž jsou do podrobna zaznamenány nejrůznější údaje o všech proběhlých ročnících závodu. Můžeme se zde například dočíst, že prvního ročníku v roce 1984 se zúčastnilo 8 běžců a 3 diváci. Ti jsou také zvěčněni na historickém fotu, ostatně jako každý, kdo se závodu účastní. Ano, i my jsme se dnes fotili, i když na jiném místě, než tehdy. A mimochodem, to místo u kapličky svaté Anny, kde první fotka vznikla, vypadá stále stejně.

Jako každoročně se závodu zúčastnil zakladatel a pořadatel závodu Petr Matiášek. Jako jediný nevynechal žádný ročník. V závěsu za ním je Jan Škrleta, který má „pouhých“ 29 účastí a to prý jen proto, že o konání prvního ročníku nevěděl. Pravidelným účastníkem je také někdejší výborný vytrvalec Stanislav Tománek. Jeho zeť Ryan Vail zde mimochodem drží traťový rekord.

Poslední dnešní kuriozitou byl „přírodní běžec“, který mě někde v polovině závodu předbíhal. Rozevláté vlasy a na nohou páskové sandály, připomínající ty, v nichž běhají Tarahumarové z bestselleru Zrozeni k běhu. „Noha se mu v kotníku kymácela ze strany na stranu, a pak mi někdo tvrďte, že takový běh je zdravý“, shodovali se někteří. Ale běžel jako vítr. Nedalo mi to, abych se ho nezeptala, jak se mu v takové obuvi běhá. „Hráli jsme včera v kostele a lidé se bavili, že se tu poběží nějaký závod. Tak jsem přišel, ale jiné boty jsem s sebou neměl,“ zněla vskutku šokující odpověď.

Po vyhlášení se všichni odebrali na zahradu k pořadateli Petru Matiáškovi, který včera vlastnoručně připravil v obrovském hrnci guláš. Každý byl zván. Kdybych to bývala věděla, nenacpali bychom se s Petrem během vyhlášení pizzou z polotovaru na zahnání hladu. Pak už se do nás nic nevešlo a kromě toho jsme spěchali domů. O důvod víc, proč se sem vrátit.

Výsledky

Fotogalerie

Autorkou článku je Iva Tržilová, studentka mezinárodních vztahů, která žije v Praze. Je příležitostnou novinářkou a nadšenou běžkyní, pro kterou je závod tím správným kořením běhu. Za pěkným závodním zážitkem neváhá cestovat třeba na druhý konec republiky, občas i mimo ni.