Chválit je třeba. Pochvala nic nestojí, ale pomůže a povzbudí. Já vím, že toto rčení se používá na úsměv, avšak s pochvalou je to obdobné. Pokud je člověk pochválen a to v jakémkoliv směru či činnosti, tak nejenže ho to potěší, ale ve většině případů i nakopne k dalším a ještě lepším výsledkům.
Stejné je to nyní i u mě. Když jsem se rozhodla běhat a když jsem pak poprvé vyběhla, skutečně jsem si myslela, že to nepřežiju a uběhnout na konci srpna 10 km na WE RUN PRAGUE, kam jsem se přihlásila, je pro mě vlastně prakticky nemožné. Hodně mi tehdy pomohla pochvala a povzbuzování od mých blízkých.
Takže jsem poctivě každé ráno vybíhala, cvičila a snažila se. A světe div se, neumřela jsem. Naopak. Doslova s každým dnem jsem se cítila lépe.
Také jsem zjistila, že to s tou mou kondicí asi nebude tak špatné, jak jsem si původně myslela a jak to vypadalo. (Asi ty mnohakilometrové svižné procházky, které podnikám s Aničkou v kočárku, nebudou jen tak k zahození…)
V pátek na konci mého prvního běhacího týdne se mě ráno můj patnáctiletý syn ptal: „Tak co mami, byla jsi běhat?“
A já mu s hrdostí odpověděla: „Jasně. Dnes se mi poprvé podařilo uběhnout tři kilásky najednou bez přechodu do chůze.“
„Kolikátej den že to běháš?“ zeptal se mě.
„Pátej.“
„Hm, tak to jsi vážně dobrá,“ protáhnul uznale.
V ten okamžik jsem vyrostla do závratné výšky. Nevím, jestli to víte, ale pochvala od pubertálního dítěte – tedy VAŠEHO pubertálního dítěte – to je něco zcela výjimečného a může se to rovnat snad jen s minimálně deseti velkými pochvalami od šéfa a s navýšením prémií.
Sama musím říci, že kdyby mi to tehdy v pondělí, když jsem běžela poprvé někdo řekl, klepala bych si na čelo…Tedy pokud bych na to sebrala sílu…
Cítila jsem neskutečné vítězství sama nad sebou. A tak jsem běhala dále. Dostávala jsem se do kondice daleko rychleji, než jsem předpokládala. Druhý týden jsem již zvládala 4 km a po doběhnutí domů jsem nebyla unavená! Byla jsem plná energie, optimismu.
Náhle jsem slyšela od lidí kolem sebe: „Ty ale dobře vypadáš.“ nebo „Tobě to dnes sluší.“ To však nebylo tím, že bych po 14 dnech, co jsem začala běhat, nějak zázračně změnila vzhled. Bylo to prostě tím, že jsem se dobře cítila – a to po hodně dlouhé době. Opět jsem si začala věřit a začala jsem nejen plánovat, ale i realizovat své další a nové aktivity. Znovu jsem se uměla smát. Bylo mi prostě fajn.
Jednou jsem nezvládla jít běhat ráno, tak jsem si naplánovala, že půjdu po poledni, jak uložím malou dcerku k spánku.
Vběhla jsem pak tedy do lesa a těšila se na obvyklý „běžecký relax“ a další dávku endorfinů. Jsem zvyklá, že brzy ráno bývá v lese skutečně málo lidí a můžu si běžet v klidu a celkem nerušeně. Je to úúúžasné.
Jenže tentokrát – po poledni – bylo v lese živo daleko více. Navíc, seděl na jedné z laviček podél „mé“ trasy hlouček pubertálních klučičích výrostků a dost hlučně se tam bavil. Velmi rychle jsem se rozhodla pro změnu trati a obíhala je druhou – ovšem nedostatečně dalekou pěšinou – jiná tam však, bohužel, nevedla. Jejich pozornosti jsem tedy neušla a tak na mě začali pokřikovat:
„Haló, slečno, pojďte k nám!“ „Pojďte za námi!“
Ani jsem se neohlédla a utíkala dál. „My vás neukousneme!“ volali za mnou. „Ty jo, to je zadek,“ pronesl někdo uznale. „Hele, jak pádí,“ zase řekl druhý. „Jé, škoda,“ když viděli jak vbíhám do nejbližšího křoví.
Snažila jsem se z těch míst zmizet, jak nejrychleji to šlo.
„Co si o sobě myslí drzouni jedni,“ brblala jsem si v duchu vztekle. „Co na mě mají co pokřikovat. Je to maximálně o rok starší než můj syn a bude to komentovat, jakej mám zadek a zvát mě k nim na lavičku.“
Po pár dalších desítkách uběhnutých metrů se však vztek změnil v smích. Náhle mi přišlo hrozně legrační, že kluci, kterým bych mohla být mámou, na mě volali „Slečno“ a zvali mě, ať se jdu za nimi pobavit.
No, říkala jsem si, že asi kluci přes stromy špatně viděli. A nebo, že by ten běh se mnou skutečně dělal takové zázraky? :-)
