Žádný běžecký závod by nemohl proběhnout bez organizátora bez závodníků. O tom není pochyb. Na akci, jakou byl právě proběhlý pražský maraton, ale hrají velmi důležitou roli také dobrovolníci. Mnoho lidí si ani nedákože představit, jak je jejich práce důležitá. Vzpomeňte si, kdo vám podal kelímek s jonťákem, když jste vyprahlí dorazili k občerstvovačce. A od koho jste v cíli převzali vytouženou medaili? Jak hlásí bulletin, v loňském roce na všech akcích PIMu včetně RunCzech běžecké ligy pomáhalo celkem 3661 dobrovolníků.
S dobrovolníky nebo tzv. volunteery se setkáváme již v expu, kde nám obvykle mladí lidé z řad studentů předávají startovní balíček. Na startu pražského maratonu i na trati jste je mohli poznat podle jednotného „mundůru“, kterým bylo světle modré triko nebo modrá bunda a kšiltovka a visačka s nápisem „volunteer“. Již na startu pomáhají dobrovlníci se seřazováním závodníků do koridorů. Další skupinky dobrovolníků jsou rozmístěny po trati, kde mají každých pět kilometrů na starost osvěžení a občerstvení závodníků. Naposledy se s nimi pak setkáváte v cíli, kde předávají medaili a balíček s občerstvením.
Pohled z druhé strany aneb „neviditelná“ práce dobrovolníků
Letos jsem měla možnost si práci dobrovolníka vyzkoušet na vlastní kůži. Počátkem dubna při pražském půlmaratonu jsem pomáhala na občerstvovačce na 16. kilometru. I s přípravou jsme strávili na občerstvovačce pět hodin. Rychle to utíkalo, v době největšího návalu dokonce frčelo. No jo, ale pražský maraton má časový limit celých sedm hodin, což i s přípravou dává celých devět hodin práce! Sraz v místě budoucí občertvovačky byl dvě hodiny před startem, což se mi samozřejmě napoprvé zdálo trochu moc, ale brzy se ukázalo, že je to tak akorát. Sešlo se nás téměř čtyřicet, z toho nejmladšímu bylo deset let. I on se ale ukázal jako plnohodnotný pomocník, který si hravě poradil i s velkými balíky matonky. Koordinátorka od PIMu si nás odškrtala na listině a každý z nás dostal jako odměnu triko, kšiltovku, 2 bagety a tatranku a bundu větrovku.
I zde se odrazily nedávné události v Bostonu. Občerstvovačku hlídali tři policisti a jeden pracovník ochranky a sledovaly nás kamery. Jeden z dobrovolníků si zapomněl obléci přidělené tričko a za chvilku na nás přišli policisti se záznamem z kamer. Vše se naštěstí rychle vysvětlilo. Batohy jsme si uložili do přistaveného auta, na zemi se nesměly povalovat žádné osobní věci. Když jsme dostávali pokyny, jak postupovat v případě krizového scénaře, trochu z toho mrazilo. Na druhou stranu jsme neměli důvod necítit se bezpečně.
Co závodník nevidí
Během pár minut dorazily dodávky se vším, co bylo potřeba a začala stavba občertvovačky. Když byly stoly pěkně v řadě, byly jsme rozdělěni do skupin. Někdo měl na starosti doplňování matonky, někdo jonťák, někdo osvěžovací houbičky a jiný zase drobné občerstvení jako banán a pomeranče. U první stolku bylo VIP občerstvení, které jsme pouze hlídali, ale podávat jsme nesměli. Jak jsem byla upozorněna, vítr je nepřítel nejen běžců, ale i občerstvovačky. „Když začne foukat, prázdné kelímky na stůl prostě nepostavíš“, říkali mi zkušenější. Vítr se naštěstí k radosti běžců i nás víceméně nekonal. V momentě startu závodu už muselo být vše připraveno, stoly zaplněny kelímky, misky s cukrem a nakrájeným ovocem. Jonťák byl připraven v obrovských barelech, ze kterých jsme naběračkou nabírali do kelímků. Své stanoviště zaujali dva zdravotníci. Přijel také kropicí vůz, který osvěžoval závodníky, a to tak vydatně, že když jsem si chtěla dojít do svého batohu v dodávce aniž bych obcházela celou občerstvovačku, dostala jsem studenou sprchu.
Prvním běžcům jsme se snažili kelímky podávat, v té největší vlně bylo důležitější obsah kelímků rychle doplňovat, na což jsme brzy získali ten správný grif. Neměli jsme zdaleka takový fofr jako při půlmaratonu. Závodníci kolem nás probíhali na desátém a čtyřicátém kilometru. Na desítce ještě o pití nebyl takový zájem a na čtyřicítce už bylo startovní pole hodně roztáhlé. Barely s jonťákem, který měla naše parta na starost, mizely jako nic. V mezičase, kdy proběhli všichni na desátém kilometru a ještě nepřiběhli chrti, kteří mířil do cíle, byl sotva čas na doplnění kelímků. Někteří běžci slévali jonťáky z více kelímků do jednoho, někteří ho chtěli nalít do svých lahviček. Zvýšil se zájem o ovoce a cukr v miskách. Závodníci si sedali na obrubník, zastavovali se, vydýchávali se. Zdravotníci ošetřili pár zranění, převážně drobná poranění na nohou, nic vážného. Bohužel jsme ale stále častěji slýchávali ten smutný zvuk houkajících sanitek.
Hlavní vlna opadla, nastává pohoda. Na doplňování nápojů je dost času, sem tam se vynoří nějaký běžec. Postupně začínáme sklízet kelímky ze silnice a uklízet stoly. Přijíždí dodávka a jak už to bývá, odklízení je obvykle jednodušší než sestavování. Brzy po občerstvovačce nezbudou ani památky. Zbytek už má na starost čisticí vůz a my můžeme vyrazit do svých domovů.
P.S.: Dobrovolnický benjamínek Filip sbíral víčka od matonek, že prý z nich bude cosi vyrábět. Pěkně se mu to hromadilo, nasbíral plnou krabici od lahví s jonťákem. Vzpomínám si na svá školní léta, kdy jsme měli ve škole sbírku uzávěrů z PET lahví. Vida, stačil by jeden maraton a už by člověk měl slušnou šanci porazit spolužáky :-)
Autorkou článku je Iva Tržilová, studentka mezinárodních vztahů, která žije v Praze. Je příležitostnou novinářkou a nadšenou běžkyní, pro kterou je závod tím správným kořením běhu. Za pěkným závodním zážitkem neváhá cestovat třeba na druhý konec republiky, občas i mimo ni.
