Trénink 1.5.-7.5.1989. Tak tady o tréninku není co říct. Týden po maratonu bývá většinou klusací, ale i to klusání má svůj význam. Znám spoustu běžců, kteří týden po maratonu nedělají vůbec nic, protože si myslí, že mají vyděláno. To je ale zásadní omyl.

Po maratonu tělo běh potřebuje víc než jindy. Poklusáváním se opět dostane do normálu, odplaví se veškeré škodliviny z těla, uvolní se svaly, upraví se tepová frekvence, zklidní se dech. To všechno bývá maratonem narušeno nebo jak já říkám vykolejeno.

Angličani mají dokonce takový zvyk, že den po maratonu vyklusávají nejméně 15 km. Ono to sice bolí, ale o to dřív se tělo zotaví a připraví se na další práci. Samozřejmě taky hodně záleží na tom, jak člověk maraton odběhl.

Po dobře zvládnutém maratonu jde obyčejně všechno rychleji a samo, protože je člověk v euforii a psychika je nejlepší léčitel. Horší to bývá, když se běžec už od 15 km trápí, nějak to do cíle dopotácí, ale ve špatném čase a druhý den sotva chodí.

Příčinou většinou bývá fakt, že člověk není připraven na výkon, kterého chce dosáhnout, nebo není zdravotně v pořádku. Nemusí to být zrovna zranění ale stačí zárodek nějaké nemoci nebo všude přítomný bacil. Otázkou je, jestli není v takovém případě lepší vzdát.

Je to ale hodně ošidné a záleží na síle osobnosti každého z nás aby odhadl, jestli je to příznak nemoci nebo se mi prostě jen nechce trpět, protože v maratonu si každý nějakým tím trápením projít musí.

Jistě zná každý z vás nějakého běžce, který už před závodem všem vykládá, co všechno má za problémy, čímž si vytváří alibi pro případ, kdyby to nezvládl.

Proto má smysl jít na závod a především maraton ve stoprocentním stavu, což se na výkonu vždycky pozná.

V tomto klusacím týdnu jsem naklusal 86 km a hned v pondělí mě čeká chuťovka, která ač byla těžká, měl jsem ji rád. Škoda, že už se neběhá.

Tak tímhle týdnem jsem zahájil přípravu na další maraton, kterým mělo být mistrovství Česka v Domažlicích 17.6.1989. Jak jsem už předeslal, zahájil jsem přípravu svým oblíbeným, ale těžkým závodem Okolo Mořkova. Kdo jste tam někdy běželi, jistě víte o čem mluvím. Takřka žádná rovinka, pořád nahoru a dolů.

Ale myslím si, že tyhle běhy, jako Mořkov, Kunčická 50, Trnávka a další dálkové běhy z naší generace udělaly maratonce. Když jsem viděl tu bídu českého maratonu teď v Praze, tak bych navrhoval povinně zavést tyto dálkové běhy do českého běžeckého poháru, protože jinak bude kumšt do pěti let se dostat v maratonu pod 2:30.

Hold dnešní rozmazlená mládež dřinu těžko snáší, ale bez ní to v maratonu nejde, především u závodních běžců. Takže se na kousek té dřiny zase aspoň koukněte. V tomto týdnu jsem naběhal 166 km.

Tak v tomto týdnu jsem se cítil docela unaveně. Po zimě jsem měl naběháno, ale teď se objevila asi jarní únava. Ono to tak většinou bývá, že změna teploty s sebou nesou pocity únavy, hlavně když tělo je zvyklé na příjemných 10–15°C a najednou jdou teploty přes 25°C.

V tuto roční doby je dobré poslouchat své tělo, protože to je připraveno se bránit a je náchylné k nemocem. Soustředil jsem se proto na jeden super těžký trénink uprostřed týdne a dlouhý běh o víkendu. Zbytek byl sice taky celkem kvalitní, ale ten jsem běhal spíše na pocit než na čas.

Naběhal jsem 164 km skoro v jedné fázi, takže objem tak akorát.

Alexander Neuwirth, 15.12.1955, osobní rekordy: 5 000 m – 14:55, 10 000 m – 30:14,5, 20 km – 1:03:56, 25 km – 1:20:12, půlmaraton – 1:07:16, hodinovka – 18680 m, maraton – 2:18:51, 50 km – 2:56:09. Mistr ČR v maratonu 1989 a Mistr ČSFR v maratonu 1990 a 1992.