V Hradci Králové si koncem února Jakub Petera ze sportovního klubu GoMango uvědomil, že k uběhnutí svých dvou maratonů potřeboval sílu a odvahu. Dokázal to díky přátelství a nechtěl poprvé běžet „celou tu dálku“ sám.
Jeho původní sparingpartner totiž běhu naprosto propadl a vybíhá z úplně jiných koridorů. Jakub nechtěl honit minuty, ale společně si stoupnout na startovní čáru s přáteli, prožívat s nimi každé šlápnutí, povídat si, podporovat se – to je pro něho výzva.
Z kamaráda Tomáše Soukupa vyrostl výborný běžec a skvělý trenér a rád podpořil jeho myšlenku: „Dokázat, že v běhu jde o hlavu a přátelství. Cíl je společná cesta.“
Proč nepozvat na tu úžasnou, byť trnitou, cestu další lidi a nejlépe úplné začátečníky, kteří by se sami asi nikdy neodhodlali? A protože sedmička je šťastné číslo, nazval Jakub novou akci „7 Statečných“.
Napjatě čekal, kolik nadšenců se do uzávěrky přihlásí. Hned první dva dny se naplnilo všech sedm míst a zájem stoupal, o tři dny později už bylo Statečných 15 a později se přidali další tři. Když jsem vývěsku četla já, jen jsem si v duchu posteskla, že bych ráda, ale že musím být pokorná a nespěchat.
Zpovzdálí jsem sledovala fotky z tréninků a sama drtila kilometry, abych splnila svůj cíl – pražský půlmaraton. Týden před ním však uprostřed pohodového běhu přišla nečekaná nabídka „Přidej se, máš na to“. Přemýšlela jsem jen pár hodin a po poradě s běžeckými přáteli kývla.
Stala jsem se osmnáctou Statečnou a přidala ke Statečné bandě. K přejmenování došlo za běhu, protože vysvětlovat, že nás je 18 a 3 členové podpůrného týmu je krkolomné.
Je nás třikrát 7 a jsme Statečná banda. Jakub k tomu dodává: „Všichni Stateční jsou úžasní týmoví hráči a věřím, že už nyní i přátelé, což je podmínka úspěšného běhu v týmu. Jsem rád za svoji myšlenku dát tým dohromady. Věřím, že myšlenky, které nás napadají, nejsou ve skutečnosti naše, pouze si je stahujeme odkudsi zhora a pokud jsme připraveni, prostoupí nás a skrze nás se naplní.“
Na začátku neměl nikdo tušení, kolika lidmi myšlenka zavibruje. Nyní pulzuje celé GoMango, myšlenka přátelského běhu se šíří a přináší radost mnoha lidem.
Nejenom Statečným, ale například jednou mne oslovila slečna v autobuse, která vyslechla část mého telefonního hovoru. Prý o nás ví, fandí nám a přemýšlí, že příště už se nebude stydět a přidá se.
Stateční potřebují a také oceňují zázemí a to jim poskytují trenéři – Péťa Klimešová, Tomáš Soukup a Jirka Holec, ale taky bezvadná fyzioterapeutka Janina Rybářová.
Všechno zní tak jednoduše, ale za každým z 21 Statečných se skrývá silný příběh. Společně trénují, perou se s kilometry, upravují své jídelníčky a učí se pochopit, že společně na to mají.
Každý z nich čelí otázkám typu „Kolik je to vlastně kilometrů? A to jako zvládneš? A proč to vlastně děláš?“
I já jsem po roce samostatného běhání poznala, že tým má sílu a běžet v bandě je úžasné. Učíme se podporovat jeden druhého. Snažila jsem se pro Vás získat osobní výpovědi členů týmu, ale Stateční jsou trochu skoupí na vyprávění.
Všichni jsou plni strachu, jak to za necelé dva týdny dopadne. Náš trenér Jirka, který nám jde svými výsledky příkladem, říká, že není třeba cítit strach, ale respekt. A my mu věříme a proto si jako mantru opakujeme, že strach je ošklivá emoce a my cítíme pokoru, respekt a odvahu.
Naše Statečná banda se skládá z tak rozdílných bojovníků, až je to k nevíře. Nejvyšší měří 193 cm, nejmenší 158 cm. Nejmladšímu je 23 let, jeho mamince 60 let. Až nás tedy potkáte na trati v našich nádherných barevných dresech, nepřehlédnete nás – jsme stejní jako vy a přesto možná jiní. Běháme pár měsíců, někteří dokonce jen týdnů a běžíme pro naše kamarádky z Rosky.
Sdružení Roska pomáhá nemocným s roztroušenou sklerózou a GoMango jim poskytuje zázemí pro pravidelné cvičení. Souběžně s námi trénuje své tělo kamarád Vašek: „Roztroušená skleróza je zákeřná nemoc, v jednu chvíli je vám skvěle, v té další ležíte v nemocnici. Není snadné se s tím vyrovnat, ale vzdát se znamená ztratit příležitost bojovat za mnohem víc, než jsme my sami. Vzdát se, znamená prohrát. Vzdát se? Co to je?” ušklíbne se Vašek Paták, vstávajíc z nemocničního lůžka, aby ukázal jak hluboký dřep už udělá.
Minulý víkend jsme si vyzkoušeli trasu dlouhou 30 kilometrů. Naši trenéři shodně říkají, že je to vzdálenost hodná pokory, vzdálenost pro odvážné, vzdálenost za níž se skrývá „maratonská zeď“, kterou překonáme jako skupina přátel, jako jeden silný útvar jako falanga. Tuto hranici tedy chováme v úctě, stejně jako celý maraton.
Budeme pokorní, maratonskou zeď všichni společně hravě překonáme a užijeme si opojné vítězství. To jsou Jakubova slova a my si je denně opakujeme. Protože maraton se běží hlavou, nožky ji poslechnou – mají natrénováno.
