Znovu, po téměř 3,5 měsících jsem zase zavítala mezi pardubickou pondělní běžeckou partu. Celou hodinu před jsem zvažovala, jestli vyrazit, nebo nohám dopřát odpočinek po včerejším posilovacím cvičení. Nakonec zvítězil takový ten vnitřní pocit, který vás sám ustrojí, obuje a vy najednou běžíte :-) A jelikož jsem zvažovala moc dlouho, musela jsem se na místo setkání dopravit na kole.
Cestou potkávám Píďu, mající stejný azimut. Takový vysoký hubený kluk, který miluje běh sněhem a pokud ho nemá až po kolena, není spokojenej :-) Jen lehce přidal do kroku, aby s kolem srovnal rychlost a běžíc mi po boku v pohodě konverzuje. Ten chlapec se vůbec nezadýchal, no chápete to?! A s takovejma jdu běhat, jo? Je vidět, že ve 4 letech rozražená hlava mi zanechala následky, jsem pako.
Ale díky pokroku z minulého týdne, jsem si byla jistější a i když s nimi nepoběžím 10 km okruh, ale kratší 6 km trasu, do hodiny ji zvládnu, i kdybych to snad celé měla jít pěšky. Vyrazili jsme, oni vlevo já vpravo, první zkrácení trasy. Kopeček jsem si vyšla a pak už pokračovala pomalým během.
Ale běželo se mi prabídně a celou cestu jsem nemohla najít klid. I když mi v uších zněla hudba, která mě povětšinou v myšlenkách unáší do snění a vymýšlení blbin, teď mi to vůbec nešlo. Po celý čas jsem myslela jen na to, že jsou někde za mnou, že mě každou chvíli doženou, předběhnou, utečou a já se v tom budu plácat a bude se na mě čekat. To mě ubíjelo a odrazilo se to na výkonu. Místo toho abych délku souvislého běhu z posledního tréninku překonala, do chůze a následného střídání chůze s během jsem se vrátila dřív, než jsem plánovala. Jestli takhle bude vypadat průběh půlmaratonu, tak snad na něj ani nechci.
Ale i přesto přezevšechno jsem se domů vracela s dobrým pocitem, protože první tryskomyš v podobě mého kamaráda mě doběhla až v posledních desítkách metrech a mé trápení zakončil slovy, „ale běžíš pěkně“.
Za dva dny jsem si souvislý běh protáhla až na 5,4 km, byť při doběhu jsem pěkně cítila nohy, vytřepáváním a poskakováním po sídlišti jsem se snažila napětí povolit. Další pondělí jsem mezi partu nastoupila s větším sebevědomím a těšením se na to, jak proběhnu nové botky. Co čert nechtěl, sotva po kilometru mi začalo přeskakovat v levém koleni a na nějaký souvislý běh jsem mohla zapomenout.
Následný trénink jsem si pro jistotu jen odchodila, ale ten další už byl zase v běhu. Domluvily jsme se s kamarádkou a oprášily naše společné běžecké začátky před 4 lety :-) Nevěřila jsem, že se dá běžet ještě pomaleji. Dá! Dlouho mi trvalo, než jsem s ní srovnala krok a stále jsem měla tendenci zrychlovat. Ale po pár kilometrech se zadařilo a běžely jsme jako jeden muž s příjemně plynoucí konverzací. Sice mi cestou křuplo v koleni, až jsem kvíkla bolestí, ale najednou jsem měla pocit, že si konečně sedlo tak, jak mělo. Sice ještě párkrát zazlobilo, přesto jsme v pohodě zvládli 7 km běhu. Žádná chůze, jupííí.
Svou běžeckou kilometráž jsem potvrdila další pondělí při společném vyběhnutí. 7 km souvislého běhu a dva dny na to už celých, mých osobně rekordních 9 km! Stále běhám pomalu, ale mám radost, že už i já jsem běžcem. Běžcem, který se sice pomalu, ale jistě přibližuje k vytyčenému cíli. A i když mě stále zlobí koleno, na druhou stranu mě po měsíci a půl přestalo bolet rameno :-)
PS: 19.4. se v Pardubicích běží Vinařský 1/2maraton, kde určitě jako pozorovatel a fanoušek závodících přátel nebudu chybět. Pár dní na to se koná Pardubická devítka. I mě samotnou napadlo si ji zkusit, neboť i hlavou se běhá a potřebuji potrénovat psychiku, ale k podání přihlášky mě samozřejmě musel nakopnout někdo jiný :-)
Jenže! Pardubickou devítkou je myšleno celých 9,6 km a úplně posledním doběhnuvším byl v loni 85ti letý Jiří Soukup v čase 1:17:37 a já svých 9 km dala v čase 1:16:56. Cože? Jirka je takovej fofrník? Jako vím, že někdo musí být poslední, ale že bych to zrovna musela být já? :-)
Takže strategií na závod bude, zavěsit se za dědu, aby mi rozrážel vzduch a v posledních 100 metrech mu to natřu. Pokud ovšem na kokos nepadnu ještě před cílem :-) Ale zatím je přihlášený neméně zdatný 78ti letý pán, který to v loni zaběhl za 1:04:25. No tak to mám tedy co dělat! :-)
