Jaroslav Kocourek ve své době patřil mezi naše nejlepší ultramaratonce. O tom, jak se propracoval k tomu, že mohl soupeřit i s těmi nejlepšími ultramaratonci na světě vypovídá tento příspěvek o jeho tréninku, který připravil na začátku roku 2001 před svým odletem do Austrálie.
Toto povídání není zajímavé jen pro vytrvalce, ale pro všechny běžce. Jednoznačně to vypovídá o tom, že Jardovy výsledky nejsou dílem náhody, nebo nějakého talentu k běhu, ale výsledkem ohromné dřiny.
Na druhou stranu mohu sám potvrdit, že mi samotný běh a zejména vytrvalostní, dodává energii a nejen pro běh samotný, ale i pro normální život. Snad je to tím, že se při běhu pohybujeme v přírodě a máme tak k ní nejblíž, tudíž nám tato přímo nalévá energii do žil.
Leden 2001:
Moje zkušenosti s vytrvalostním tréninkem
Na úvod bych chtěl podotknout, že už od mých běžeckých začátků v dorostu byla má spolupráce s různými trenéry vždy velmi volná. Dost jsem o tréninku přemýšlel a dal jsem na své pocity. Každoročně jsem v období od poloviny října do poloviny prosince podstatně snížil intenzitu i objem tréninku. To mi zřejmě spolu s faktem, že jsem vždy velmi bedlivě předcházel zraněním umožnilo, že se po všech naběhaných kilometrech i v tomto těsně předdůchodovém věku cítím dobře, nic mě nebolí a běhání mě baví pořád jako za mlada.
Zažil jsem několik zlomových období, kdy jsem se poměrně rychle zlepšil a vždy to bylo v důsledku zvýšení objemu volně naběhané kilometráže. S běháním jsem začal v roce 1964, kdy jsem po krátkém běžeckém tréninku zaběhl jeden kilometr v čase kolem 2:50. V letech 1967–68 jsem jako dorostenec běhal hlavně 800m a 1 km bez výrazného zlepšení. Vzhledem k velmi slabé absolutní rychlosti jsem ve snaze o zlepšení běhal v tréninku hlavně úseky od 60 do 200m.
První rychlé zlepšení
Jsem zaznamenal na jaře roku 1967, když jsem začal spolupracovat s prof. Telíškem (v té době jsem měl 800m za 2:12, 1500m – 4:20 a 3 km – 9:40) a do tréninku zařazoval volnější úseky od 400 do 1 km v tempu asi 72 resp. 3:10 – 15. Během následujícího měsíce jsem se téměř skokem zlepšil na 800m –2:04, 1km – 2:34, 1500m – 4:06, a 3km – 8:56.
V období 1967– 72 jsem studoval na VUT v Brně a postupně jsem se zlepšil na 800m-1:59,1 km – 2:31, 1500 – 3:59, 5 km – 14:50 na konci sezóny 1971.
V té době jsem běhal kolem 100 km týdně, většinu tréninku jsem absolvoval na dráze a typický trénink byl např 10×400 (67–70) či 10×800 (2:25–2:35).
Druhé zlepšení
K němu došlo v roce 1972. Začal Jsem zařazovat několikrát týdně ranní volný běh a na stadion jsem místo jízdy tramvají běhal. Tím se zvedla má týdenní kilometráž na 120–160 km a tempové úseky jsem se stejným úsilím běhal asi o 2–4 s na 400m rychleji.
Na 5km jsem se zlepšil na 14:40 a 10 km 30:40. V roce 1973 jsem byl na vojně v Dukle Banská Bystrica, kde jsem měl velmi dobré tréninkové podmínky. Opět jsem zvýšil týdenní kilometráž, ale většina tréninku probíhala v tempových úsecích 400m – 1km. Sezónu jsem ukončil s výkony 14:34 a 30:40, na konci jsem zkusil maraton (MMM v Košicích 2:33h).
Třetí zlepšení
To jsem zaznamenal v sezóně 1973, kdy jsem spolupracoval s Bohdanem Müllerem a do tréninku jsem začal zařazovat minimálně jednou týdně 25–40 km dlouhý běh v tempu 4:00–4:20. V úsecích jsem běhal např. 6×2km (5:50–6:20) nebo 4×3 km (9:30–10:00) nebo 10 km (33–34). Zlepšil jsem si osobáky na 3 a 5 km a v dubnu jsem poměrně lehkomyslně vzdal na 35. km maraton rozběhnutý na výkon kolem 2:18h. V červnu jsem pak zaběhl 10 km za 29:43.
V červenci mě bolela pravá kyčel. Nějakou dobu jsem neběhal, ale bolest nepřestávala, tak jsem zkusil běhat pomalu a velkou kilometráž. Během prvního týdne jsem naběhal asi 350 km a bolest úplně zmizela. Celý měsíc jsem potom držel vysokou kilometráž a běhalo se mi skvěle.
Zajímavé bylo, že i při tom vysokém objemu jsem zvládal na mé poměry neuvěřitelně intenzivní tempové tréninky na dráze, kdy jsem např. jeden den běžel ráno 30 km tempem 3:50–4:10 a odpoledne opět 30 km stejným tempem plus 8×1 km kolem 3:40.
Poslední srpnový týden jsem uběhl 455 km a téměř denně jsem při tom absolvoval jednu fázi tréninku na dráze v ostrém tempu. Myslím, že pokud bych si trochu odpočinul a měl možnost závodit v kvalitní konkurencí, mohl jsem si o dost vylepšit osobní rekordy.
V srpnu jsem tehdy naběhal 1530 km. Pak jsem bohužel absolvoval velmi bolestivý a zdlouhavý zánět nosních dutin a se zánětem někam zmizela i moje forma.
V červenci 1976 jsem byl dva týdny v Houšt'ce, kde jsem se připravoval na mistrovství republiky v maratonu. Běhal jsem většinou třikrát denně celkem asi 350km týdně. Po skončení soustředění jsem běžel v Banské Bystrici 5km v osobáku 14:24. Hned po závodě jsem onemocněl střevní chřipkou s teplotami. Další týden jsem běžel mistrovský maraton, kde jsem byl třetí za 2:21.
Od podzimu 1976 jsem začal spolupracovat s Dr. Kavanem, který trénoval Jánského (10 km-28:30 a maratony stabilně kolem 2:16). V lednu až březnu 1977 jsem běhal především volně asi 250–300 km týdně. Tempa jsem běhal jednou týdně (např. 4×4km po 3:40), což bylo podstatně volněji, než jsem byl schopen. Přesto jsem běžel v hale 5km za 14:33. Po celou tu dobu jsem měl při tréninku zvláštní pocit jako bych tím volným běháním akumuloval energii a měl jsem problém s tím, abych běhal dostatečně pomalu.
Koncem dubna jsem běžel v Německu maraton za 2:15:16. Celý závod jsem odběhl v naprosté pohodě. Až v posledních 5 km mě trochu začal táhnout sval na spodní straně stehna, tak jsem zvolnil.
V roce 1978 jsem se připravoval na pražské mistrovství Evropy. Absolvoval jsem zhruba stejnou kilometráž jako v předchozím roce, s podstatně větší intenzitou, ale bez oné loňské lehkosti. Čtrnáct dní před kvalifikací jsem běžel 25km v Hluboké, kde jsem byl třetí za 1:17:30. Závod mě dost vyčerpal a do kvalifikace jsem se nebyl schopen dostatečně zregenerovat. Zaběhl jsem za 2:21:45 a nekvalifikoval jsem se.
V roce 1979 jsem už opět trénoval bez trenéra a běhal podobně jako v roce 1977. Začátkem dubna jsem byl čtrnáct dní v Tatrách, kde jsem naběhal asi 350 km týdně. Dva týdny po návratu jsem běžel maraton v Otrokovicích (3. místo – 2:18:20). Na start jsem šel s předsevzetím běžet každou pětku kolem 16:00 minut, což jsem zvládnul až do 30km (všechny pětky byly v rozmezí 15:59–16:01). Po třicátém km jsem zvolnil a v cíli jsem byl až třetí za 2:18:22 (1. Machálek, 2. Madár).
V roce 1980 jsem se chtěl kvalifikovat na olympiádu do Moskvy. Týden před kvalifikací jsem si udělal těžký výron kotníku, který mé plány zhatil.
Po dosti dlouhé běžecké pouze jsem se začal věnovat ultra maratonům. Nějakou dobu jsem získával zkušenosti. Nyní jsem už uznávaný a úspěšný ultramaratonec. Moc mě to ale nebaví, nejraději bych zase běhal 5 a 10 km, ale tam bych už nikdy moc nevyhrál. Od 5.2. 2001 do 11.3.2001 bych měl běžet závod napříč Austrálií z Perthu do Canberry (celkem 4806 km z velké částí pouští a s teplotami přes 50° C na slunci) za účasti všech nejlepších ultramaratonců.
Třeba bude stále fungovat má teorie o blahodárném vlivu volného běhání na moji kondici. Ihned po návratu (pokud to ve zdraví přežiji) to musím otestovat.
Nutno podotknout, že Jaroslav Kocourek byl i na ultra distancích velmi úspěšný. V roce 1998 překonal v hale světový rekord v běhu na 48 hodin, kde dosáhl 423,262 kilometrů. O dva roky později se stal v této disciplíně dokonce mistrem světa. Kromě jiných závodů zkoušel štěstí i v šestidenních bězích v Austrálii. Z šesti startů se stal čtyřikrát vítězem.
Jaroslav Kocourek – 17.9.1949
- 5 km – 14:24 (1976)
- 10 km – 29:42 (1973)
- 25 km – 1:18:30h (1978)
- Maraton – 2:15:16h (1978)
- 24h – 246 km (1998)
- 48h – 423 km (1998)
- 6 dní – 925 km (1999)
Autorem článku je Miloš Škorpil, běžec, poradce a propagátor běhání a zdravého životního stylu. Třikrát oběhl Českou republiku, úspěšně zdolal Spartathlon – běh z Athén do Sparty, drží řadu rekordů v netradičních sportovních disciplínách. Každý týden vede tréninky v pražské Stromovce a přestože ho nejvíce zaměstnává jeho Běžecká škola, nenechá ho lhostejným nic co se kolem něj ve světě děje.
