Jak často tu větu slýcháme. Jenže – chápeme ji správně? Podle toho, jak někteří běžci závodí týden co týden a někdy i dvakrát týdně, tak by měli být nejlepší, ale nejsou.
Když sledujeme některé borce, jak objíždějí se železnou pravidelností čtyři víkendy v měsíci závody a přitom mluví o snech jako olympiáda, splnění limitu, nebo osobní rekord, který ale dlouho odolává, asi jim uniká smysl této věty. Ano, závod je nejlepší trénink, ale! … Je více možností, jak si tuto „poučku“ vykládat.
1. Pro některé z nás je závod společenskou událostí. Běžecká komunita nám je blízká, setkáváme se s přáteli, povídáme… V závodě bojujeme sami se sebou, se svou vůlí a pak vše s kamarády v cíli pečlivě probereme. A s úsměvem na rtech se loučíme a těšíme na další setkání.
I tak můžeme pojmout závodění. Je to lepší, než sedět v hospodě, ale musíme počítat s tím, že pro výkonnost to nebude žádná hitparáda. Motivace k pohybu však určitě ano. Pak si můžeme říci, že závod je pro nás nejpříjemnější trénink.
2. Je však i jiná možnost, jak můžeme využít závod jako trénink pro svoji výkonnost.
Trénujeme a v normální tréninkové únavě absolvujeme závod, který ale neběžíme s cílem osobního rekordu nebo momentálního maxima, ale opravdu v předem stanoveném tempu, které zapadá do přípravy.
Je ale opravdu nutné dodržet, že jen trénujeme a nejdeme do závodu porážet soupeře. Využijeme atmosféru závodů a soupeře k tomu, abychom si ulehčili kvalitní trénink, který by se nám samotným na tréninku běžel hůř.
Takový způsob trénování na závodech nás posiluje. Naši hlavu. Protože kdo neumí prohrávat, nedokáže na velkých závodech vyhrávat. Na tréninkových závodech si dobrý závodník z porážky nic nedělá. Sport na úrovni chce obrovskou disciplínu a používat hlavu. Srovnat si, že je lepší občas na cestě k lepším výsledkům prohrát, než se předvádět a tzv. ždímat organismus.
3. Když dobře trénujeme, tak po dlouhé sérii tréninků, je na místě absolvovat závod, ve kterém dokážeme běžet rychleji, než bychom se donutili v tréninku. To znamená, že když se například chceme připravit na desítku, tak speciální tempo desítky nikdo z nás na tréninku neběhá úsekem dlouhým 10 km, ale naběháváme v kratších.
Až trénink zažijeme, to znamená vícekrát ho zopakujeme a zvládáme, naplánujeme si závod, ve kterém speciální tempo úseků spojíme do celé desítky. V tréninku bychom to sotva dokázali.
Proto závodíme – abychom prodali natrénované a tím se posunuli ve výkonnosti a mohli zase trénovat rychleji pro další zlepšování. Tady je na místě rčení, že závod je nejlepší trénink. Takže ne, že lepší je závodit a netrénovat.
Takhle to nikdo nemyslel. Můžeme absolvovat sérii závodů po sobě, ale potom se zase musíme vrátit k rozumnému natrénovávání, jinak vede série nesmyslných závodů po sobě jedině k ničení organismu a snižování výkonnosti. A nezapomínejme, že čím delší závod, tím delší odstup od dalšího závodu na osobák musíme dodržovat.
Určitě ten, kdo bude závodit každý den, nebude nejlepší na světě. Opravdu platí, že pokud se chceme zlepšovat, je pak závod, ve kterém prodáme natrénované a zlepšujeme si osobáky, nejlepší trénink.
Autorkou článku je Alena Peterková, několikanásobná mistryně ČR na tratích od 5 000 m až po maraton. Je také držitelkou rekordů ČR na 10.000m, v půlmaratonu a maratonu.
