Ty zážitky v Athénách a jejich okolí jsou více než rozporuplné. Majestátnou Akropoli rychle vystřídají špinavé ulice města s hustým ranním provozem. Cesta je ovšem pečlivě vyznačena a hlídaná policisty a většinou pěknými policistkami.
Nikde není vidět, že by místní řidiči byli naštvaní, protože jim tu banda pošuků dělá zácpu. Naopak často stáhnou okénko, aby povzbudili a zatleskali. Moje letošní výbava na prvních 81 km závodu, které jsem měl absolvovat bez podpory týmu, se skládala z ledvinky a láhve na vodu.
Po loňské zkušenosti jsem věděl, že mít stále dostupnou vodu je docela velké plus. V ledvince jsem měl záchranný balíček se záchodovým papírem, prášky na bolest, na žaludek a také jídlo – 4 gely Inkospor.
Na oblečení jsem zvolil minimalistické trenky a tílko a boty Adidas Aegis. Tedy ty nejlehčí, které ještě slibovaly dostatečné pohodlí na dlouhou cestu. Otestoval jsem je v létě na Lužických sedmistovkách. Tak jako loni moje tempo 5:10 – 5:20 stěží stačilo na polovinu pole.
Nechápal jsem, kam všichni spěchají. Po Aténách a kusu dálnice se cesta přesunula směrem k moři, kde byly nádherné výhledy. Do maratonu jsem několikrát zahlédl svůj doprovod a v několika městečkách nám udělali slavnostní přivítání.
Maraton byl asi 3:41 a ztráta na rozběhnuté čelo byla asi 20 minut. Oproti jiným závodům jsem nepociťoval onu svalovou bolest, kterou mám při pomalém běhu. To mě dost navnadilo – možná by to dnes šlo.
Začal jsem mírně stupňovat tempo a najednou jsem stále někoho předbíhal a tím do sebe nasával nejlepší běžecký doping. Těsně před přeběhem Korintského průplavu jsem dostal i před Elizabeth Hawker a do sledovaného checkpointu 22. jsem doběhl na 3. pozici, ale mnohem více svěží než loni.
Rychle vodu do láhve a zkontrolovat nohy, protože jsem měl podezření na puchýř na kloubu palce. Byl tam. Renata sehnala náplast, potom už jen rychle obout a vyrazit na trať.
