Pomalu začíná nový akademický rok a do větších měst, metropoli nevyjímaje, se stěhují stovky mladých studentů. Mnoho z nich si zřejmě říká, jak to bude nadále s jejich během.
Jiní si třeba říkají, že by šli do Prahy za lepší prací, ale nechtějí pak běhat podél silnic ucpaných auty. Otázek souvisejících s během v metropoli je spousta. Alespoň na ty nejčastější se nyní BezvaBĚH pokusí najít odpověď!
Jdu do Prahy na vysokou školu. Znamená to definitivní konec s mým pravidelným běháním?
Rozhodně ne! Snad u každé vysokoškolské koleje je park, kde by se dalo běhat. Tak třeba z kolejí, které má Univerzita Karlova v Troje se dá doběhnout podél řeky do Stromovky. Koleje Hvězda již podle názvu sousedí se známým parkem, kde se i hodně závodí, z centra se pak dá doběhnout na Petřín nebo běžet po nábřeží podél řeky. A koleje v Brandýse nad Labem? Vždyť to je kousek od lesa a dnes modernizovaného stadionu v Houštce, kde kdysi běhal i Emil Zátopek.
Trochu stranou od centra je studentský kampus České zemědělské univerzity. Ale nedá se říct, že by to bylo pro běhání mínus, spíše naopak. „Je to na okraji Prahy a tak se dá doběhnout do lesa, aniž by člověk musel běžet přes město,“ vzpomíná dvojnásobný mistr republiky v maratonu Petr Pechek, který tuto univerzitu vystudoval.
A kam Petr běhal? „Tras se tam dalo vybrat hodně. Běhal jsem hodně do Roztockého háje nebo směrem do Šárky. Když jsem šel dlouhý běh, tak se i dalo doběhnout na Okoř, tam jsem běžel asi třikrát. To je dohromady asi 30km,“ říká mladý vytrvalec a pokračuje: „Nebo jsem taky dost běhal podél Vltavy směrem na Kralupy a otáčel jsem to tak různě podle toho kolik jsem toho měl běžet.“ Někdy prý běžel i na trénink do Stromovky a pak zpět – do kopce po tréninku to ale prý nebylo nic lehkého, usmívá se dnes.
Jiný skvělý vytrvalec Ondřej Fejfar studuje České vysoké učení technické v Praze a bydlí na Strahově. Ani on si podmínky k tréninku nemůže vynachválit. „Můžu vyběhnout přímo od dveří a sedm minut klusu to mám na Ladronku, kde společně s Hvězdou trénuji nejvíce. Samozřejmě ještě blíže to mám na stadion Přátelství a na ´Rošičák´, kam mám vstup vyjednaný na USK,“ říká Ondra a dodává, že může trénovat i v přetlakové hale, kterou ale moc nevyužívá nebo v tunelu na stadionu Evžena Rošického.
Se studiem souvisí i otázka, jak lze skloubit vysokou školu a běh. Na rekreační úrovni to není problém, i výkonnostní běžci si většinou nějakou tu hodinu, dvě na trénink najdou. O zkouškovém období si pak mezi učením mohou mnohdy „střihnout“ i dvě fáze, zejména v zimní objemové přípravě se to hodí.
A co u vrcholových běžců? „Za určitých okolností se to asi skloubit dá, ale chce to studovat méně obtížnou školu nebo si alespoň vyjednat individuální studijní plán. Já bohužel z těchto dvou věcí nemám ani jednu a tak je to hodně obtížné,“ přiznává Ondra. Zatím však zdárně studuje…
Musím opustit své sparing partnery, může být běh zábavný i pro samostatně trénující běžce?
Samozřejmě lze běhat i samostatně, případně s mp-trojkou, ale pokud nemůžete být bez skupinového běhání, lze si i v Praze najít spoluběžce. Buď přímo na koleji, ve škole nebo na facebooku či různých běžeckých fórech.
Kdo má radši osobní kontakt, může vyrazit ne jeden ze spousty podzimních závodů v Praze, z nichž většina se koná ve všední dni večer a tam si o běhání v té které části popovídat. Běžci jsou (vetšinou) přátelští a pokud ví, rádi poradí.
Několik běžecký kroužků, které rádi přijmou další členy, lze najít třeba na webu Běžecké školy Miloše Škorpila. A jaké jsou přednosti běhu ve skupině podle Miloše Škorpila? „Běhat sám je super relax, běh ve skupině tě motivuje k překonávání tvých hranic,“ říká Miloš.
Společné tréninky v Praze pořádá třeba i Nike. Kromě vedení trenéra je zde také možnost půjčit si nejnovější běžecké boty této značka a zkusit, jak se v nich běhá.
V Praze je jen beton, auta a smog, v takových podmínkách přeci nemůže být běh radostný, ne?
Možná se budete divit, kolik je v Praze zeleně – celkem pětinu rozlohy města zabírá dvanáct přírodních parků a to nemluvíme o lesích a menších parcích, kde se ale dá rovněž skvěle běhat. Pro první orientaci poslouží třeba Zelená mapa Prahy, nicméně každý si jistě brzy najde svojí ideální trasu. Bez aut, bez smogu a klidně i po měkkých cestách.
Obvykle sice každý musí pár set metrů po ulici absolvovat, než se dostane do lesa, ale ono to není nijak hrozné, člověk se alespoň zahřeje nebo naopak vydýchá. A kdo opravdu nemá rád proplétání se mezi lidmi a přebíhání přes silnici v méně či více nebezpečných místech, může si na trénink dojet autobusem, tramvají nebo případně metrem. Jen to chce vzít do kapsičky opencard, aby se trénink neprodražil.
Když po ulicích poběžím s čelovkou, lidi se mi budou smát. Ale nehrozí, že bez ní neuvidím večer na cestu?
Čelovka je v Praze opravdu zbytečná, na většině cest je pouliční osvětlení a i když není, Praha je tak „prosvícená“ neony, že je na cestu vidět i v noci. Přesto, pokud si v šeru nevěříte a konzumace mrkve nepomáhá, není nic snazšího, než mít čelovku při běhu po ulici v ruce a nasadit si jí až když je opravdu potřeba. Ale není třeba se stydět ani při běhu s čelovkou, po Praze se tu a tam pohybují i tak výstřední lidé, že jeden běžec se světlem na hlavě nechá Pražany v klidu. :-)
Tak až se budete balit na kolej, rozhodně nenechávejte boty a sportovní oblečení doma. Budou se hodit!
Autorem článku je Martin Singr, mladý běžec ze středních Čech. Nyní studuje ČZU v Praze a v tomto městě také trénuje, o víkendech jej lze vidět pobíhat v okolí Rychnova nad Kněžnou nebo Sedlčan.
