Pakliže uvážím jak se mi sezona 2024 nečekaně povedla, myslím, že se přemohu a po letech zde přidám trochu slov k mé dosavadně rozhodně nejlepší sezoně v mé „kariéře“ a hlavně CO vše k ní vedlo v minulosti. Vlastně více, než trochu, protože jeden článek z roku 2023 jsem si omylem smazal já vůl, takže pokud tě nebaví déle číst, raději ani nezačínej :-) Přece jen za těch skoro 10 let od mých prvních článků se toho v mém životě běžeckém trošku událo a rád bych to zde zmínil jak to vše na sebe navazuje a prolíná se.

Nazdárek přátelé. Pár let jsem zde svůj blog nechal chřadnout, jelikož nováčkovské nadšení z prvních větších běžeckých závodů již dávno pominulo a upřímně se mi už ani nechtělo zde něco víc psát. Rád jsem si své zážitky, úspěchy i neúspěchy nechával pro sebe a na žádné sociální sítě se s nimi nechlubil. Běhal jsem s hodinkami za 300kč z „dekáče“ a neměl jsem ani stravu do roku 2023 listopadu. V říjnu 2023 se mi docela povedl závod Havířovská 10, kde jsem si tehdy zaběhl „PB“ na 10km za 35:13 a to byl impulz i od pár známých, že bych si na tu ruku měl cosi lepšího koupit. Pořídil jsem základní garminy a založil stravu. No až pak jsem sice zjistil, že Havířovská 10 2023 měřila jen 9 780 cca metrů čili by můj tehdejší osobák byl někde lehce pod 36 minut z původních 36:49 r.2022 by to ale i tak byl úspěch, nicméně rozhodně by mě to až tak nenamotivovalo si na ruku pořídit něco výkonnějšího. O tomto závodě jsem už tehdy zde chtěl napsat článek, ale omylem jsem si jej celý hotový smazal a nervy na to psát znovu jsem už neměl. Byl to do té doby můj nejpovedenější silniční závod ikdyž to tedy nebyla čistá desítka. Taky docela i napínavý, protože jsem se na obrátce kolem kuželu na cca 6km natáhnul na mokrém asfaltu jak dlouhý tak široký a sedřel si koleno a loket do krve, ale i tak jsem si tempo dokázal udržet a postupně i navýšit jak by to mělo v závodě být. Toť lehká introdukce a smyčka k tomu vymazanému článku a vůbec původu stravy, která spolu s „chytrými hodinkami“ pak vedla k následné akceleraci a větší motivovanosti do běhu a celé sezony 2024, kde jsem to postupně byl schopen i „prodat“. Obvyklým pravidlem v mých sezonách, když pominu léta páně 2020 a 2021, kdy jsem se závody díky nám všem velmi dobře známých okolnostem přestal a jen klusal, protože se všechny termínovky rozpadly, bylo že jsem se opravdu jen sem tam umístil na „bedně“ a vítězství závodu se mi povedlo na prstech jedné ruky plus na jednom benefičním běhu 5× kromě jednoho roku 2023, kde mě vypráskal pan Škapa. Čili být první pro mě bylo vážně velké unikum. V roce 2024 jsem „jaksi“ dokončil Lysacup, který jsem běhal každoročně všechny etapy tak na 13. místě celkově. Vážně žádná raketa ovšem pole běžců je zde vždy kvalitní, ostatně to zasvěcení vědí, že být v etapě do „desítky“ je cenné jako výhra závodu všude jinde. Alespoň já to tak viděl určitě vždy, když se mi to povedlo. Pak jsem měl jakési „mezidobí“ března, kde jsem tak něják poznával co umí strava.com a začalo mě bavit běhat rychleji a více, když jsem ty metriky pak mohl sledovat. Takže jsem začal upgradovat svůj intervalový tréning se kterým jsem poprvé začal v roce 2023 a také opravdu dlouhé LONG běhy. Doposud totiž mé běhání bylo velmi omezeno mou poruchou příjmu potravy spojenou s opravdu šíleným přejídáním, kterou jsem si sám stabilizoval až někde v červnu 2022 a mohl tak konzistentněji začít klusat a hýbat se bez myšlenek na jídlo a zda se zas přejím či nikoliv. Po takovém excesu to pak totiž bylo i 2–3 měsíce bez pohybu a dokola cyklus dieta-přejídání. Vše trvající od prázdnin mezi 6 –7 třídou ,kde jsem se nárazově rozhodl shodit co nejvíce to šlo, jelikož jsem byl opravdu obézní klučina a okolí mi to dávalo sežrat. Takže za 2 měsíce to hodilo – 23 kilo a nějáký jakože začátek pohybu. Stabilizací a úpravou tohoto jsem defakto teprv toho léta 2022 mohl fakt začít jen myslet na tréning. A jelikož další má „porucha“ se jmenuje dysmorfie, což třeba velice dobře popisuje i špičkový atlet Tim Tollefson a mnozí jiní atleti, že tím trpí. V podstatě jistá závislost na každodenním pohybu, tak aby vaše tělo vypadalo dle vašich představ. Takže když si nezaběhám každý den lehce či více nebo k tomu nazaposiluji, nejsem schopen fungovat. Proto jsem i tehdy 2020 dík „kovídku“ a rouškám ve vlaku začal místo vlakem do práce běhat. Díky za „kovyd“ :-) Mám to nejkratší trasou cca 10 km, ale postupně se samozřejmě začala vzdálenost modifikovat, když jsem třeba před noční potřeboval dát LONG a nebo nějáké intervaly BO jindy bych to v týdnu nenapasoval. Takže přes tyto stabilizační kroky jsem byl už tedy schopný nakopnout ty intervaly v roce 2023 a překonat jistá úskalí bolesti a nekomfortu při takovém tréningu. Zároveň si být i jistý, že pokles glykémie a zvýšená námaha mi pak nezpůsobí další výkyv stravy a režimu celého procesu, protože o ten už jsem se mohl pevně opřít. A co si budem, kromě spánku, který moc tedy kvalitní dík směnám nemám, tak je strava a režim jídla absolutně klíčový element jak si pomoci k lepším výsledkům, ale i obecnému „wellbeingu“ v životě celkově. O rok později tedy někde v dubnu jsem se k intervalům vrátil, tělo po LC už spočlo a postupně jsem mohl navyšovat jak frekvenci takových běhů týdně tak i KM týdně celkově. První nečekané ovoce to přineslo již v tom dubnu 2024, kdy jsem v Paskově na paskovské devítce, která měla reálně 9,3km, ideálně rovinatý povrch bez ostrých zatáček sice „prohrál“ souboj o celkové vítězství. Celý závod jsme běželi s T. Klášterkou a M. Mokrošem a až v posledních 200m mi postupně oba cukli a na mě „zbylo“ třetí místo. Ovšem celkový mezičas na těch 9,3 km mě motivoval jak jsem i předem měl v plánu to proběhnout do 4. kola na celých 10km a reálně dle hodinek si ten osobák udělat. Pár lidí bylo sice vyděšených kam to jako dál běžím pak, ale nakonec jsem si vtipně ten osobák na čistých 10Km stanovil na 35:12 , ale strava mi tam započítala 35:13, takže identicky jako na té domnělé desítce v Havířově. Posun to ale byl a byl jsem spokojen. Přišla půlka dubna a má první letošní výhra na Hrabovské pětce, která měla velice solidní čelo asi 5–6 běžců kterou jsme postupně roztrhali a já jsem se v posledních 500m ocitnul na prsa s mladým triatletem T. Pavelkou. Konce závodů v takové pozici jsem nebyl schopen zvládat běžně. Ale ikdyž jsem věděl, že ani za první místo nedostanu zlatou kytáru, tak jsem před ostrou zatáčkou 200m před cílem zkusil jít přes tu bariéru bolesti, nabehnout do ní první a čekat co se stane. V takové fázi už pak vždy hlava ví, že skutečný cíl je sice ještě 200m , ale mnohdy stačí právě v této fázi pohnout prdelí a pak už to prostě nepustíš a jen ještě o to víc akceleruješ. Povedlo se, akorát jsem se absolutně nebyl schopen kouknout na to, že v cíli mám 4,940m a né čistou pětku na kterou mám PB z jara 2023 za 17:35. V cíli jsem byl za 16:51. Docela fajn pocit vyhrát i jiný, než onen zmíněný benefiční běh v Ostravě konaný vždy v říjnu. To teprve pořádně zažehlo tréningový entuziasmus a začalo mi šmakovat dávat si víc a dál, než jsem kdy běhal. Nebudu zde vypisovat všechny „bednové“ úspěchy roku 2024, ačkoliv hodnotově a zvládnutým vývojem závodu byly některé mnohem cennější, než jiná prvenství. Další výhra na sebe nenechala dlouho čekat a sice na mém srdcovém závodě Vyběhněte s děkanem v Karviné. Běžel jsem ho snad 6 krát. Zažil jsem zde hrozné kolapsy, kdy v roce 2017 jsem 500m před cílem absolutně odpadnul z boje alespoň o bronz a doběhl pátý. Přes konečně i třetí a pak i druhé místo další roky. Takže s formou 2024 jsem to zde opravdu chtěl vyhrát a zároveň zaběhnout na 5,5km trati i dobrý čas. Vždy min 2–3 nadstandartní běžci se zde objeví čili jsem byl v očekávání jak se to vyvine letos. Jedním z velice dobrých účastníků, který mě zde vždy porazil o parník byl nestárnoucí matador M. Škapa. Ten se objevil i letos. Závod jsem ale rozběhnul stylem start-cíl tzv. a od druhého km jsem měl v podstatě hlavní cíl co nejvíce stlačit čas pod dosavadní nejlepší z roku 2019 a sice 19:17. To se docela povedlo a pásku jsem protnul časem 18:27. Vcelku hype, že se mi hlavně podařil ten čas. Na jaře 2024 jsem si vyřešil i jednu další extra důležitou osobní věc a byl jsem i po této stránce absolutně v laufu, že se daří zkrátka. V pořadí třetí triumf pak přišel prakticky za dva týdny nato na závodě Mezi náměstími ve Frýdku. Běží se 4,7km se startem i cílem z Místeckého náměstí. V průběhu se postupně stoupá a pak klesá z Frýdeckého náměstí a zpět. Takový delší sprint. Zde bývá vždy velká konkurence o příčky bednové a mé hlavní ambice byly pokorné hlavně si vylepšit čas zde z roku 2022 a sice 16:48. Na startu vidím silné koně a tak si jej rozběhnu konzervativně s tím, že prvního H. Hlavatíka s jeho startovním tempem pod 3min/km fakt nemá smysl následovat, když chci mít dobrý hlavně závěr a celkový čas. Celou dobu se držíme ve 3 a postupně 2 členné skupince o druhé místo. Když stoupáme k otočce ke kašně na Frýdeckým náměstí, běží se mi skvěle a náskok H. Hlavatíka se začíná tenčit každým metrem. Ucítím šanci ještě před koncem stoupání pohnout prdelí, utrhnout se jak druhému běžci a jít i před Honzu, sledovat co bude pak v seběhu. Seběh pak pustím skoro jak finální sprint, abych z jednoho metru co nejvýše navýšil náskok v nejprudší části zpět na hlavní cestu. Míjíme ostatní běžce a mnozí povzbuzují, což mě velmi motivuje do toho šlapat a hlavně necivět za sebe, což je další věc na které letos dost v hlavě pracuji :-) Poprvé se podívám až při vběhu na sídliště, když mě duchaplný policista řídící provoz správně koriguje, že je odbočka jinde mezi baráky. Trošku jsem zaběhl mimo trasu a znejistěl jaký je náskok. Ten jsem měl stále cca 50–70 metrů a do cíle zbývala táhlá rovinka 300m a pak samotný vběh po dlažebních kostkách na místecké náměstí, kde už by se sprintovalo fakt blbě. Takže tuto rovinku napružím tak, až cítím jak se „pálí“ maso. Asi v její polovině předbíhám přede mnou razící auto městské Policie, která jede prostě moc pomalu. Strážník mě pak dojede, stáhne okýnko a ptá se mě, zda nechci vodu. Odvětím jen " jaký mám náskok". Odpověď, že asi 70 m mě uklidní. Docela vtipná situace, ale pomohla mi se nekouknout za sebe. Náběh na náměstí a ty blbé kostky už jsem si čistě užil, že jsem bojoval s časomírou jen. Také poprvé při výhře bylo v cíli docela dost lidí a tak jsem si nemohl dovolit to odfláknout. Doběhnu za 16:12. V cíli si zařvu a né jednou, vypustím všechnu tu bolest ven a užívám si ten pocit podobný opiovému opojení bojovníka Talibanu. Já abstinent vyhraji bečku piva jako hlavní cenu mimo jiné. Někdy snad vyhraji závod, kde bude hlavní cena třeba 5kg proteinu? Ale darovanému koni na zuby nehleď žejo. Hodně mě potěšil svými slovy jeden činovník atletiky FM, neznám bohužel jméno. Při předáván cen ocenil mé vypuštěné emoce v cíli a že on sám jako běžec a trenér toto velice dobře zná a líbilo se mu to. Následovaly závody, kde bedny byly, ale na další vítězný a asi nejcennější triumf jsem si musel počkat až do srpna. Během letních měsíců jsem si dal fakt nejnáročnější blok tréningů a KM v životě. Ten se však vyplatil. Začátkem srpna se běžela klasika v Mniší 10km, docela kopcovitá s cca 170 m převýšením a hlavně každoročně velkým vedrem. Tady mám 3 účasti. Jednou z toho bylo druhé místo a čas od roku 2021 jsem každý rok vylepšil. Tedy ani letos nebyl můj cíl jiný, než si hlavně zas o cosi zlepšit 38:12 čas z roku 2023. Nikdy zde není nouze o velice kvalitní a daleko lepší běžce, nežli já. Letos zde je opět silná sestava a do prvních 3 km, které jsou v podstatě jako běh do vrchu postupně nechávám běžet a nejsem schopen akceptovat tempo M. Holiše a T. Klášterky. Měl jsem své mezičasy na jednotlivých km a věděl jsem, že když je přepálím, tak pak bude celý závod stát za prd. Nicméně na seběhu čtvrtého a vlnícím se terénu do otočky na pátém km, se mi daří postupně dotáhnout T. Klášterku a pár metrů před zastavením se a oběhnutím kuželu zase zpět do kopce si řeknu, že zkusím přidat ještě víc a jít do stoupání zpět o jeden krok první. Samozřejmě pak do kopce akceleruji, abych co nejvíc náskok navýšil. To se daří. Vznikne asi 10–15 m avšak do té doby perfektně běžící M. Holiš si stále drží o cca 30–40m svou první pozici. Poslední táhlé stoupání na sedmým km, které je i dost na slunci mi ale napoví, že pokud je šance zaútočit, tak tady. Ještě před koncem stoupání a začátkem seběhu jej docvaknu a jdu ihned co nejvíce před něj. Jakmile začne seběh vedoucí prakticky až do 9,7 km kde je 300m lehce do kopce do cíle, tak to peru přes bolest stehen i celého těla co to jde. V těchto metrech je to docela o hubu, protože člověk běží úzkou cestou a v mnoha zatáčkách nelze vidět, zda nejede auto. Roky předtím jsem obzvlášť v jedné fakt raději zpomalil, ale letos mi je to fuk. Vyjde to a nejede nic :-D . Letos totiž o hladký průjezd dbá auto městské Policie. Na zhruba konci devátého kouknu za sebe a vidím, že 100m za mnou není nikdo. Zbývá poslední nejprudší kilák dolů a zas souboj akorát tak o ten co nej čas. Co se však nestane? V té nejširší části té jinak úzké cesty se to auto poldů setká a zastaví spolu s traktorem. Řidiči policista vysvětluje, že se blíží cca 100 účastníků běhu. Blížím se a jediná možnost kudy to vzít je asi v půlmetrové skulině mezi nimi v tempu 3:10. Ale bylo mi vše jedno a naštěstí má droboulinká postava proskočila a pokračuju dále. Konec pak naperu co to jde a doběhnu za 37:03. Samozřejmě v cíli zas křičím, abych tu bolest oslavil. Ale já hlupák si myslel, že ten loňský čas byl nikoliv 38:12, ale 37:12. Takže zlepšení o 9s mě upřímně moc neuspokojilo. Vše mi došlo až večer, když jsem si mozek osvěžil retrospektivním pohledem na výsledky 2023 a že ten čas jsem pokořil o 1 min a 9s. Až toto pro mě byla fakt obrovská satiskace a přišla větší radost. Kilometráž celkově mě motivovala k tomu, abych zkusil i cosi delšího, než jen pětky a desítky. Kdysi jsem sice běhal hodně ultra atd, ale to jsem měl jakože „prostě na účast“ a v terénu. Nic jako rovinatý půlmaraton jsem nikdy neběžel. Navíc po shlédnutí průběžných výsledků MS poháru mi bylo jasné, že i se svým omezeným počtem dosavadních závodů oproti jiným účastníkům , mám po výhře v Mniší docela šanci být v TOP 5 ke konci roku, kde jsou prize money a pak i za věkovou kat. Navíc děkuji jednomu nejmenovanému člověku za velmi negativní zkušenosti s ním, že díky němu, jsem se letos rozhodl NEběžet Lysacup a mohl jsem napřít síly na tréning na silnici. Ukázkový příklad jak velice emotivně negativní věc je možno uchopit naopak ve svůj prospěch a moc mu zato děkuji :-) Další v pořadí MS poháru byl navíc koncem srpna jako „nasnadě“ Hrabovský půlmaraton. Takže prima šance to prostě jen zkusit a získat nějáké body do tohoto celkového pořadí. Absolutně bez ambicí na jakýkoliv čas či pořadí. Zde se rovněž účastní každoročně běžci daleko lepší, než já a proto k tomu jdu s čistou hlavou a pokorně. Trasa má 6 okruhů a každý okruh je z půlky tvořen nikoliv asfaltem, ale mírnou šotolinou. V závodní den je vedro jak v prádelně. V tom jsem ale už doběhal spoustu „longů“ čili obavy nemám. Rovněž co jsem s longy začal, tak i běhy přes 30KM jsem schopný běžet bez kapky vody či třeba gelů a jakéhokoliv občerstvení. Ba spíš naopak, když jsem to párkrát zkusil, bylo mi to jen na obtíž. Nepochopíš, ale mám to tak. Navíc všechny závody a vlastně i běhy ostatní nejlépe zaběhnu mezi 17–19h půstu PŘED činem :-) Je to extrém, ale já jsem extrémista a nikdy tomu nebude jinak. Jelikož režim intermitent fasting mi celkově dopomohl si vyléčit své obsesivní přežírání, je to fakt kůň na kterém jsem si jistý „cválat“. Závod rozběhnu fakt konzervativně a s tím, že první desítku chci mít rozhodně pomalejší, než zbytek závodu a max do 39 minut. Samozřejmě se nechám zlákat tím , že letos není „tak silná“ konkurence a jsem na čele a jdu jí kolem 37:19 tuším. No a pak to byla čistě „elimination game“ a 3 kola do konce, zda to hlava i tělo tím tempem cca 3:45 a pak už spíš kolem 3:55 vydrží a nikdo mě nedotáhne. Běh hlavně v posledním kole už technicky byl jako voják ze západní fronty, ale dotáhnul jsem to na poslední 200m asfalt rovinku, kde s náskokem asi 5 minut na druhého zvítězím. Čas nikterak ohromující za 1:21:12 myslím. Myslel jsem si totiž naivně pod 1:20, ale to by nesmělo být 30 ve stínu a hodně trasy po šotolině. Tož fajné a opět překvapivé. Vypotil jsem tehdy tolik, že jsem měl pocit, že sluneční záření mnou prostupuje skrz na skrz jako RTG záření a že na sobě nemám nic kromě kostí. Velice bizarní pocit, ale cítil jsem se v cíli absolutně fantasticky a šel jsem ještě cca 4km klusat. Další prvenství mě „postihlo“ na závodě Studénecká pětka koncem Září. Zde jsem ani jet neplánoval, protože to bylo jen pár dní po jiném náročném závodě, ale říkal jsem si, že ikdyž to je 2,5km do kopce a pak obrátka z kopce, tak to něják prostě docvaknu a třeba vyjde i bedna. Taky zde běhají na první tři místa vždy kvalitní borci a proto opět pokorně startuji s cílem hlavně mít dobrý čas. Na prvním a druhém km, kde se trasa jednak zvedá plus fouká navíc docela silný protivítr, jsme ve 3 členné skupince s borci M. Mokrošem a M. Vinklárkem. Tempo kolem 3:20 postupně v kopci zpomaluji s cílem to nepřepálit. Postupně cítím, že běžím jen s jedním borcem, který se drží přesně půl metru za mnou a těží z relativního štítu proti větru. Zkouším kličkovat napříč cestou, aby pochopil, že by mě třeba mohl vystřídat. Myslel jsem, že to je právě Mirek, ale ten už byl za námi daleko a byl to M. Vinklárek. K otočce ke kuželu na 2,5 km to je z kopce a zkusím tedy kopnout do vrtule a setřást jej i v tom protivětru. Nepodařilo se a jdeme do seběhu na čtvrtém km stále jako člověk a klíšťátko na zádech. Docela se přiostřuje co teda jako bude tempem 3:10. Kritický bod si stanovím jedinou ostrou zatáčku na cca 4500 a následný asi 150m trailový výběh kolem kostelíka, kde chci zaútočit. Ikdyž tělo samozřejmě říká zastav bo zdechneš, tak jdu do útoku a výběh jdu co mi síly stačí. Slyším, že kroky za mnou se vzdalují. 200m do cíle se kouknu a vidím, že mám vyhráno a náskok 50m. Nicméně seběh k cíli ještě patřičně napružím jakoby šlo o život, tak aby to pořádně bolelo. Tady v cíli sice uspokojení bylo, ale závod to byl menšího ražení. Tento rok poslední první místo jsem bohužel opravdu „utrpěl“ díky své nouzové účasti na běhu Šenov run. Zde konstatuji nouzové, protože jsem cílil na běh rodným krajem E. Zátopka a ten byl zrušen vinou povodní. Takže jsem si náhradně vybral tento 10km vlnitý závod se 156 m UP. Konkurence i zde však na bednu byla. F. Holotík a T. Štverák byli hlavními oponenty. Na prvním km si Tomáš špatně odbočil div nespadnul, ale rychle se tempem 3:10 vrátil ke mě a Filipovi. V průběhu druhého km, který docela začal stoupat jsem už šel spíš do 3:40 konzervativnějšího tempa, abych viděl jak si Tomáš valí možná kolem 3:00 na km do toho kopca. Hm a byl fuč :-D Dobrý satan i na téhle distanci říkám si. Za mnou se drží cca 50 m Filip. Trasa se pak po chvíli mísí s účastníky 5km běhu. Po chvilce, ale zas odbočuje a klesá do údolíčka. Nastává první z asi 5 peklíček „kudy jakože“ běžet, protože cesty vedou v tom lese různě, ale chybí fáborek či člověk udávající směr. Toma už fakt nevidím a tak se naštěstí vždy rozhodnu správně intuitivně. Kromě jednoho momentu, kdy už Filip je cca 30m za mnou a čeká nás výběh na sedmém km asi nejprudšího 200m kopečku. Zaběhnu mylně asi 15m a vracím se. Už mě takřka má říkám si. Ale snažím se vydržet kopec běžet jak nejlépe umím s cílem znovu zaútočit přes horizont a v následném seběhu si vše zas vzít zpátky. Seběh jdu tempem 3:10 i rychlejc. Náskok si zas pojistím a vím, že před cílem je ještě poslední táhlý kopec. Nikde ho ale nevidím sakra a to jsem minul devátý kilák. Najednou se zjeví. Náskok je furt těch 50–70metrů. Nic extra na to, aby si to člověk jen odklusal. Jdu do první půlky stejně rychle jak po rovině úsilím. Pak se ohlédnu, zda jakože dobrý. Mám druhé místo v kapse si říkám. Následuje seběh přes hlavní cestu na místní fotbalové hřiště. Asi 30m před cílem je buď kluzká tráva prudce dolů a nebo maličké schůdky po kterých dobíhají pětku. Přede mnou je malá holčička a tak abych jí nesrazil zpomalím a zastavím, že náskok mám velký. Pak mi to nedá a vezmu to po trávě i přes riziko pádu a dosprintuju jak se patří. Direktor závodu mi oznamuje, že jsem jako první na desítce a ptá se mě mikrofonem na dojmy :-D Tak popisuju jak jsem bloudil a že kde je jako Tomáš? :-D Ten si bohužel zaběhl přes kilák a i tak dobíhá s neskutečným průměrem na km na třetí pozici za Filipem. Takže toto prvenství bylo fakt omylem. Vtipné ale bylo, že na tombolu vždy nečekám a po vyhlášení mažu domů bo nikdy stejně nevyhraju a ceny mě moc nenadchnou. Tady ovšem byla tombola první a pak až vyhlášení. Takže sedíme a čekáme asi půl h s borcem Hektorem, který mě vezl a taky zaběhl bednu. Přicházejí poslední dvě ceny a sice dvě bečky piva myslím 30l? Asi, nevím. Hektor říká žertem, že jako abstinent to vyhraju já. Na první bečku není nikdo. Vyhlašuje se druhá. Flaša David. No prosím. Zhluboka se zasměju a mám upřímnou radost. Abychom se dostali ke grandioznímu závěru a nějáké konkluzi. Tak samozřejmě vrchol jsem chtěl na Hornické 10 a běžet pod 35 minut hlavně. Tento časový cíl se však hodně mísil i s ambicemi být v kat. 35–44 na bedně, protože co se časů týče dost roků zpětně k top5 vyhlašovaným „postačovaly“ časy okolo 35–36 i více minut. Takže jsem první dva, tři km rozběhl velice naivně a nad plán splitů na km s hlavními rivaly, kteří dle mých znalostí v té mé kat. byli. Na třetím jsem postupně musel z tempa 3:25 zvolnit s tím, že přece borci taky musí zvolnit. Ale zejména tedy Z. Škuca, kterýho se mi předtím povedlo na jiných závodech dvakrát porazit, se fakt jakože tento den předvedl a zaběhl neskutečný osobák myslím o více jak minutu a byl zaslouženě na podium. Také Honza Benbenek si zde zaběhl raketový čas a osobák a ukázal mi záda. No holt já dobíhám za 35:16, když si na sedmém říkám ,zda to vůbec má cenu běžet. Na osmém mám myslím 3:37 a zachraňuju to na desátem s cílem aspoň to potrhat o pár sekund POD 35:13 :-D Vtipně se mi to nepodaří i kdybych se rozkrájel i přes skoro 200m sprint do sr*ček o ty 3 sekundy. Ještě bych zapomněl na své vítězství v PODzimní kopečkové, kde to bylo cca 12,7 km v okolí Datyňských vrchů. Já byl po jedné noční a šel pak odpo na druhou. Byl to hlavně závod do poháru a účastí fakt maličký. Zcela se mi vytratil z paměti. Ale zabrat dal i tak a běžel jsem jej stylem start – cíl. A co se mi povedlo na Sylvestera Stalloneho bylo úspěšně zakončit MS běžecký pohár během v Karviné. Tam jsem zkončil třetí a v poháru také třetí celkově a druhý v kategorii. Vím, je to lehce obsáhlejší čtení, ale chápej… je tu 10 let života skoro. Jsi fakt borec, borka pakliže jsi to někdo dočetl až sem a klidně se neboj i napsat reakci :-) Sepsat to pro mě byl možná větší výkon, než všechny ty km a výškové metry uběhnout jelikož na toto nemám moc trpělivost, ale budu rád, když se to dostane někomu pod oči a možná… něčím pobaví, inspiruje. Samozřejmě viděno optikou běžců, kteří běhají desítky pod 33–34 minut toto může znít vtipně celé, ale přeci jen jsem sám sobě největším soupeřem a nejvíce porovnávám sebe samého a své staré časy na různých tratích. Tam jistý pokrok letos nastal a proto tahle dřina to zaznamenat :-) Tak díky a čůs.