Někdy mě některé komentáře, články, postřehy, poznámky, prostě jak kdy a jak co, totálně dostanou.
Stačí být třeba ve fázi přípravy závodu pro ženy a přečíst si komentář na webu. Cituji: „Moc tomu nerozumím, proč pořádat čistě ženský běh, ale asi to je dobrý obchodní tah. V naší republice byl poslední mužský běh Velká kunratická s výběhem na Hrádek, ale to už je minulost. Takže si to děvčata užijte, když si myslíte, že to něčemu prospěje :-)“
Nejdřív jsem připsala svůj komentář, ale pak jsem ho smazala. Nerada se bavím s někým, koho neznám, takto na dálku a protože nevím, jak přesně svůj komentář myslel.
Běh pro kobylku puntíkatou
Domnívám se, že dobrý obchodní tah je udělat běh v centru Prahy, dát nehorázné startovné a věnovat ho nějakému ohroženému druhu, třeba kobylce puntíkaté.
Nebo uspořádat závod pro muže. Muži jsou soutěživí a běhají pořád daleko víc než my ženy, takže je šance, že účast bude vysoká. A běh pro muže, navíc třeba v nějakém drsném prostředí, tomu by se také dalo říkat dobrý obchodní tah. Ale když se uspořádá závod jen pro ženy? Tam jde úplně o něco jiného. Vím to, jsem jedna z nich.
Stydím se předbíhat muže
Těžím ze svých zkušeností. Stydím se běžet za světla, stydím se před muži, cítím se nesvá, když náhodou musím nějakého předběhnout, protože představa, že bude koukat, jak se valím, mi úplně svazuje nohy. Naopak úplně ožiju, když se účastním nějakého čistě ženského běhu. Tam jsem prostě mezi svými.
Nemáme všechny atletickou postavu, dost z nás se na trati těžkopádně prdelí a je nám vážně nepříjemné, když na nás silnější pohlaví kouká. Přijde nám, že nejsme tak dobré a tak zdatné, abychom mohly být vystaveny zkoumavým pohledům mužů. Jsou-li kolem nás jen samé ženy, necítíme se ničím ohroženy. Takže jestli čistě ženský běh něčemu prospěje, pak je to naše sebevědomí. O nic jiného nejde.
Žen běhá pořád daleko méně než mužů, a i když číslo těch, co se na nějaký závod vydají, je rok od roku vyšší, pořád jich je málo. Nám většinou stačí si běhat jen pro sebe.
A vydáme-li se na závod, je to pro nás kromě jiného hlavně společenské setkání. Také je to pár chvilek, které si urveme jen pro sebe. Utečeme rodině, necháme děti dětmi, setkáme se s kamarádkami. Užíváme si. A věřte pánové nebo ne, my si někdy fakt vystačíme :o))
Ne, nemluvíme všechny ženy, ale mluvím za hodně z nich. Vím to, protože mi píší o tom, co pro ně takový čistě ženský běh znamená, a děkují, že je.
Autorkou článku je Leona Macháňová, matka tří dětí. Pracuje na plný úvazek u jedné stavební společnosti, a aby vše zvládala v pohodě a s úsměvem, aktivně sportuje. Po čtyřicítce začala běhat. Běh jí dal zcela nový náboj. Od svých prvních zadýchaných kilometrů po školním ovále urazila notný kus cesty, na které zažila úžasné věci: vyléčila své astma, lépe se vyrovnala s předčasným přechodem a za sebou nechala i nějaké to kilo. A především našla spousty nových přátel. Mimo jiné vede běžecké stránky Neseď za pecí.
