Před rokem jsem společně s kamarádkou připravila závod na pět kilometrů pro ženy. Mohly běžet, mohly jen pochodovat, utvořit týmy, přijít s dcerou, mohly se před tím vykoupat v řece, nebo si jen tak odpočívat pod vzrostlými stromy. Závod byl takovou pomyslnou šlehačkou na dortu. Byl super, měl spousty ohlasů, závodnice nadšené. Věděly jsme, že uděláme i další ročník. Ale osud tomu chtěl a naše cesty se rozešly. Zůstala jsem sama. A snažila jsem se, aby to nebylo poznat.
Příprava letošního ročníku, to byl běh na dlouhou trať. Takové pomyslné pořadatelské ultra. Vyběhla jsem v prosinci…
Jsem totální počítačový analfabet, Prostě normální uživatel. Vím, k čemu slouží tlačítko Delete, co se stane, když zmáčknu F5 i jak se defragmentuje disk. A tím mé schopnosti končí. Ovšem najednou jsem seděla před nepopsaným listem: potřebovala jsem vytvořit web a různé formuláře a absolutně jsem netušila, jak se to dělá. Z vyhledavače na mě sice kdejaký odkaz blikal, že U nás zdarma a jednoduše, ale to říkají všichni, co tomu rozumí.
Krůček po krůčku jsem se tedy všechno učila. Jak se zakládá web, jak se registruje doména, kde se mění barvy, či vkládají fotky. Něco, pravda, neumím dodnes, ale web celkem funguje a to byl účel. Pak přišel zajímavý oříšek v podobě on-line formuláře. Opět hledání a nacházení, klikání, zoufalé hodiny i pár minut štěstí, když se něco povedlo. Po dvou měsících jsem měla za sebou zahřátí, mohla jsem přidat do kroku.
Hlavní část mého ultra začala spuštěním on-line registrací. Dlouho se nic nedělo. Vlastně se hodně dlouho nic nedělo. Zpočátku se pár holek přihlásilo, ale pak nastalo nekonečné ticho. Nebo klid. Prostě nic. Trpělivost růže přináší. Hrnec, který se pozoruje, vařit nezačne.. Ano, uklidňovala jsem se všelijak. Ještě krátce před závodem byl počet přihlášených tak třicet holek, čili asi třetina co loni. Bylo mi to líto, ptala jsem se sama sebe, proč tomu tak je, zda jsem udělala nějakou chybu a pokud ano, tak kde.
Pak přišlo jakési prozření – nezáleží na kvantitě, záleží na kvalitě. Nejde o to, aby na závod přišlo holek třista, ale aby ty, co tam přijdou, odešly spokojené. Aby měly zážitek, o kterém budou celý rok mluvit. Aby jim bylo fajn. A na to jsem se zaměřila. V mé duši se rozprostřel klid. No, klid…
Nejdřív jsem jela zaplatit pokutu za pozdní ohlášení, domlouvala různé dárky, sháněla dobrovolníky, vyvěšovala články, psala maily. Bylo toho opravdu hodně, ale systematicky jsem vše zdolávala. A když bylo nehůř, když přišel pocit vyhoření a skepse nejhlubšího kalibru, sedla jsem si k počítači a jen jsem si cvrnkala kuličky (hrála Luxor :o). Anebo jsem si vyběhla. Hlava se pročistila a jelo se dál.
Den před závodem vrcholila má příprava kompletováním obálek a dárků, tiskla jsem diplomy a stříhala krepák, lepila kilometrovníky a tvořila seznamy. Pár hodin předtím mi Sára (dcera) sdělila, že v neděli nemůže pomáhat. Chvilku jsem smutnila, ale pak jsem usoudila, že nějak bude. Vkládala jsem zrovna špendlíky do obálek, když tu telefon. Další dobrovolnice se z vážných důvodů omluvila. Kdyby jen ona, měla přijet ve dvojici. Tak to už bylo hodně vážné. Bylo mi jak po vyřčení rozsudku smrti. Ačkoliv jsem věděla, že je to úplně v háji, klidně jsem dál obálkovala. Do toho mi znovu zazvonil telefon. Kamarád se ptal, zda v neděli nechci s něčím pomoct. A že jsou dva. Zaplavila mě vlna štěstí.
Neděle byla slunečná, ale postupně se kazila až do mírného deště. Nikomu to snad ani vrásky nedělalo, protože to byl deštík vlahý, bez větru a ochlazení. Byla jsem v pohodě, možná uvnitř jsem cítila lehký neklid. Ale věděla jsem, že co jsem pro závod mohla udělat, to jsem udělala. Jen mě málem šlehlo, když jsem na místě zjistila, že mám v počítači původní, neupravený soubor…
Mé ultra se blížilo ke konci. V těch posledních kilometrech mi vydatně pomáhali dobrovolníci. Byla to bezvadná parta lidí, kteří pracovali neúnavně celý den. Každý si řídil přidělený úsek a vše běželo tak, jak mělo, čili hladce a bezproblémově. Bez nich bych nedoběhla.
Cílem jsem proběhla až pozdě po půlnoci, kdy jsem odeslala všechny diplomy a na web vyvěsila výsledky.
Teď už jen lehce vyklusávám. Píšu články, třídím fotky, rekapituluji. Bylo to namáhavé, ale krásné. Posunula jsem své hranice možností a těším se, že za rok se třeba ještě o trochu zlepším.
Autorkou příspěvku je Pulec alias Utahaná čtyřicítka, vlastním jménem Leona Macháňová. Leona žije a běhá v Praze, účastní se různých závodů, kde se sejde více než 1000 lidí, „Abych“, jak říká, „nebyla moc vidět. Stejně vidět nakonec jsem, protože mi všichni utečou, ale s tím už nic neudělám. Jsem prostě na úrovni obyčejného smrtelníka, který ve 40ti objevil pohyb vpřed pomocí vlastních nohou.“
