Tomáš Slovák o sobě říká, že je celoživotní hobík bez výkonnostních ambicí, který nikdy nestál na bedně a soutěží hlavně sám se sebou. Běh bere jako příležitost k výletu, poznávání nových míst a zemí – ideálně pokaždé někde jinde a nejlépe v horách, s minimem lidí, nalehko a daleko.
BezvaBěh: Velká gratulace k úspěšnému dokončení ikonického ultra UTMB – to s parametry 171 km a 10 000 výškovými metry, které jsi musel nastoupat a pak i sestoupat, budí značný respekt. Jaké jsou čerstvé dojmy?
Tomáš: Díky! Byla to neskutečná jízda, emocionální houpačka, naštěstí s dobrým koncem. Únava byla spíše psychická než fyzická, nejvíce se projevila spánková deprivace po dvou probdělých nocích. Teď po týdnu a masáži jsou nohy již subjektivně v pořádku, jen hlava ještě stále není z nejbystřejších a nejpohotovějších. Ale už mi asi otrnulo, začínám uvažovat o příští akci…
BB: Jak závod probíhal? Jako byly podmínky, počasí, terén?
T.: Oproti původním předpovědím se počasí nakonec umoudřilo, pršelo jen těsně před startem a docela mírně, nebylo to ani na pláštěnku. První noc byla ještě trochu zamlžená, ale v horách na východní straně masivu se vše brzo rozfoukalo, jasná obloha, pro běh ideální podmínky. V noci bylo 10 až 12 stupňů, přes den v údolích až 25 stupňů.
Terén mě příjemně překvapil, ve srovnání např. s TDS nás čekalo minimum vyloženě technických úseků, prakticky bez řetězů nebo lan a jen zřídka úzké jednomužné stezky – převažovaly lesní cesty a pěšiny. Zejména v sobotu jsme ale na TMB trase potkávali mnoho hikerů, s těžkými batohy se zpravidla pohybovali o něco pomaleji než my, ti se snažili se závodníky místy i soutěžit.
Startovní pole čítající 2300 běžců běželo dlouho pohromadě – minimálně po první vrchol v dvou až trojstupech, občas bylo těžké najít svoji stopu a nebrzdit ostatní. Taky prvních několik občerstvovaček bylo docela přeplněných a chvilku trvalo dostat se k jednotlivým stolům. Nabídka a sortiment (opět ve srovnání s TDS) vynikající ještě i hodinu před časovým limitem – vedle vody, iontů a coly nechyběla polévka, těstoviny nebo rýže, horká voda, káva, čaj ovoce, slané a sladké jídlo.
Samotný postup bych rozdělil po čtvrtinách: v první šlo vše skvěle, rychle, nad plánem i predikcí podle ITRA indexu.
Ve druhé, během nejdelšího souvislého stoupání celého závodu, naopak začal stávkovat žaludek a trávil jsem příliš mnoho času na občerstvovačkách, takže jsem se nepříjemně blížil časovým branám. Tehdy jsem taky dost uvažoval nad vynuceným DNF a tím, co by to znamenalo pro moji další běžeckou motivaci.
Od dropbagu těsně před polovinou se ale situace s novým dnem hezky stabilizovala a bolesti břicha ustaly, takže jsem mohl opět trochu zrychlit a začít sbíhat pomalejší běžce.
V poslední čtvrtině už nešlo o to zda vůbec, ale pouze kdy dokončím. Hodně pomohlo setkání s rodinkou na poslední kontrole s povoleným supportem, v závěru taky namáčení hlavy do potoků. Závěrečný triumfální běh ulicemi Chamonix pak smazal všechny problémy a únavu, se synem jsme si naplno užili fandící diváky i cílový koridor s bránou borců. Toho si vážím asi nejvíc, že jsme se tam spolu potkali v těch správných letech – on už chápal, že šlo o něco velkého, já byl ještě schopen závod dokončit.
BB: Splnila náročnost závodu – a tvůj výsledek – tvoje očekávání?
T.: Můj cílový čas 44:22 není nijak oslnivý, papírově jsem mohl ubrat aspoň tři hodiny. To odpovídá zhruba době strávené na kontrolách zvracením a přemlouváním žaludku ke spolupráci. Taky se nemohla neprojevit nedostatečná letošní příprava zahrnující mj. několik jarních viróz, zřejmě i lehký covid a boreliózu se silnými ATB jen čtyři týdny před závodem. Nějaké kopce a trochu vytrvalosti jsem do stehen dostal, ale na rychlost už nedošlo…
Nemůžu se zbavit pocitu, že v součtu náročnosti, délky a převýšení jsou TDS a UTMB zhruba srovnatelné. Nicméně ze všech závodů UTMB týdne je pouze ten nejdelší tím hlavním, úplným okruhem, jen tady dávají smysl obousměrné směrovky na Chamonix, jen tady se vracíš po několika desítkách hodin zpět do výchozího bodu. Už jako jiný člověk, už vidíš spoustu věcí jinak.
BB: Jak vypadala tvoje cesta k ultra?
T.: Bylo to takové přebíhání mezi terénem a silnicí s postupným navyšováním objemů. V osmdesátkách orientační běhy Nové Svobody na Ostravsku, pak silniční desítky až půlmaratony, nějaký ten delší přespolák nebo výšlap na Lysou horu. Těsně před maturitou první pochodová stovka – Montérské putování Beskydami – s občasným popoběhnutím po asfaltu a s prvním totálním nočním kufrem v oblasti jinak tolik známých Visalají. Potmě vše vypadá tolik jinak.
Pak dlouho nic, škola, rodina, první dům, druhá škola, práce, druhý dům… Až v pětatřiceti, po přestěhování do Prahy, přišel první regulérní maraton a rozšiřování obzorů.
Moje cesta do Chamonix taky nebyla úplně jednoduchá. Poprvé, po celoročním poctivém tréninku koncem léta 2015, jsem místo do Francie na TDS vyrazil do Motola na spondylochirurgii, abych se po operaci vyhřeznuté plotýnky vrátil do tříměsíční pracovní neschopnosti se čtyřmi titanovými šrouby v páteři. Naštěstí se vše zhojilo bez následků, jen jsem musel přesedlat na oversize tlumené boty (HOKA). Ani druhý pokus o TDS v roce 2017 nevyšel, naštěstí pořadatelé uznali účast otce u porodu jako oprávněný důvod k přesunu mého startu na další rok. Až při TDS v roce 2019 jsem konečně nasál tu správnou atmosféru a slíbil si, že se ještě jednou vrátím.
Mezitím ovšem pořadatelé přitlačili na marketingovou pilu a začali transformovat UTMB na stroj na peníze. Zavedli systém kvalifikačních závodů, přidali vlastní running index a Running Stones a vše podražili. Díky covidovým zmatkům jsem na poslední chvíli získal místo na startovce dvakrát odloženého prvního ročníku stomílovky Val d’Aran v Pyrenejích v červenci 2021. Finisherům tam slibovali přímý postup na libovolný UTMB závod, tomu prostě nešlo odolat! Nebylo to ale zadarmo, třetina se nás tam přiotrávila vodou z místních rudných dolů, takže o gastrointestinální dobrodružství jen týden po uvolnění celoevropského covidového zákazu cestování nebyla nouze.
BB: Co už jsi absolvoval a co bys obzvlášť vyzdvihl?
T.: Neskutečně mě baví jarní Pražský pohár žactva v orientačním běhu :). Ale vážně, od prvního silničního maratonu (PIM 2005, 3:59:50) jich bylo ještě dalších dvacet s průměrem pod 3:30, z velkých vzpomínám hlavně na Boston. V terénu nedám dopustit na jarní Lysohorské čtyřlístky (nově pod názvem LHUT) a srpnové B7, ze zahraničních pak na Lavaredo, TransGranCanarii a GrossGlockner Ultra-Trail. Úplně samostatnou kapitolou jsou Prominentní vrcholy Lužických hor ve 24 hodinách (PVLH24 ), to je velká láska.
BB: Jak vypadá tvoje příprava – jak se „normálnímu“ hobíkovi daří skloubit běžný rodinný a pracovní život s podobným, časově poměrně náročným koníčkem?
T.: Není vždy jednoduché zvládnout kvalitních 70 až 80 km týdně s pětiletým synem, jedinou babičkou dvě hodiny daleko a ženou–lékařkou s vlastními běžeckými ambicemi. Rozvrh tedy vymezují otevírací doba školky, ordinační hodiny a noční služby v nemocnici a „pevné jádro“ mé pracovní doby, kdy musím být online. Naše tréninky se pak musí vejít do zbývajících hodin, mnohdy se vyplatí vyběhnout s čelovkou.
BB: Častou otázkou je: a co během závodů jíš? A co ti pomohlo dostat se do cíle ve Francii?
T.: Po letech pokusů a omylů jsem skončil u Enervitu (gely a tablety na kratší a hladké tratě), Hammer Nutrition (skvělé tyčky, iontové tablety, gely, regener a hlavně vytrvalecká tekutá strava Perpetuem), resp. u Tailwindu. Pokud to ale jenom trochu jde, dám vždy přednost skutečnému jídlu (vývary, suché těstoviny, rýže, horký čaj s cukrem). No a při potížích zatím vždy pomohly banány a hlavně pivo!
Zrovna při UTMB to s jídlem nebyla žádná sláva, už v první třetině začal můj žaludek výrazně protestovat a celý závod jsem pak dal vlastně jen „na výpary“. Přesněji řečeno, kromě vody jen na jednu misku vývaru, šest kostek cukru, osm krekrů Tuc, dva banány a pět malých piv. Nic jiného tam bohužel udržet nešlo.
BB: Máš nějaké kousky vybavení, na které nedáš dopustit – ať už v tréninku nebo při závodech?
T.: Hodně spokojený jsem se skládacími hůlkami Leki Micro Trail Pro (a jejich servisem). Sedí mi trailovky i silniční botky od HOKA, ideálně s vložkami Formthotics. Větrovka Kinetik Kamaleon se zapínáním vzadu, přes batoh. A taky Atom XL, konečně malý outdoorový mobil s androidem, rychlou GPS a velkou výdrží.
BB: Řešíš nějakým způsobem kompenzaci?
T.: Teorie je jasná, chtělo by to ještě více plavat, posilovat (nejenom střed těla) a protahovat. A taky najít si konečně fyzioterapeuta, se kterým bych si rozuměl.
BB: Co by sis rád ještě zaběhl? Máš nějaký běžecký sen?
T.: Těch je! Zrychlit silniční maraton pod 3:15, zkompletovat světovou šestku (Tokyo a Londýn) a vrátit se ještě jednou do Bostonu. Najít čas na 5 beskydských vrcholů (5BV) a cokoli na polské straně (jarní Lemkowyna?). Prozkoumat důkladně francouzské Alpy a Pyreneje, zkusit ideálně něco vícedenního. Taky cokoliv na ostrovech – Kanáry (Transvulcania), Madeira (MIUT), Azory, UK.
BB: Máš nějakou radu pro lidi, které ultra láká?
T.: Nespěchat, vzdálenosti navyšovat pomalu a užívat si nové zážitky. Nikdy netušíš, co si pro tebe tvoje hlava připraví pro druhou noc na trase.
