Minulý víkend, 14. až 15. května, proběhl v polské Pabianici závod v běhu na 24 hodin, kterého se zúčastnila i čtyřčlenná česká výprava. Mezi favority patřili jedni z našich nejlepších silničních ultramaratonců, Petr Válek a Jiří Horčička. Měla jsem to štěstí v Pabianici být a v roli supportu pomáhat právě Petru Válkovi. Zblízka jsem tak mohla sledovat, jak se v podání Jiřího Horčičky zrodil nový český rekord v běhu na 24 hodin. Jirka za 24 hodin nakroužil na ovále v polském parku měřícím 1725 metrů neuvěřitelných 267,109 km (což odpovídá průměrnému tempu 5:23 min/km). Během čtyřiadvacetihodinovky špička startovního pole nejen nespí nebo nezastavuje, ale ani nechodí – běží se celou dobu a jí se a pije se za běhu. S Jirkou jsem si povídala o tom, jaké to je, zaběhnout český rekord, jak se na závod připravoval, i o tom, co ho letos ještě čeká a jaké má další plány.
BezvaBěh: Ještě jednou veliká gratulace k novému českému rekordu. Jak se cítíš teď, čtvrtý den po závodu? A jaký to je pocit, být rekordmanem?
JH: Díky za gratulaci. Cítím se vcelku dobře. Pozoruji na sobě, že závod od závodu jsou pozávodní následky čím dál snesitelnější. Důležité je, že jsem si nevyběhal žádné zranění a dokonce nemám ani jediný puchýř. Takže až zregeneruju, budu moct bez problému začít s přípravou na další akce. A jaký je pocit být českým rekordmanem? Pocit je to příjemný. Vždycky se snažím posunout osobní výkon a přetavit tu dřinu v tréninku na výkon, se kterým budu spokojený. Takže ano, mám obrovskou radost a mám radost, že i ostatní kamarádíčkové mají radost. A mám dvojnásobnou radost, že si na stejném závodě fantastickým výkonem 250+ splnil osobní cíl i Petr Válek. Byl to prostě víkend, na který nikdy nezapomenu, a to je mnohem víc než nějaké jméno s číslem v ultramaratonských tabulkách.
BB: Co stojí za takhle fenomenálním výkonem? (Připomeňme, že před tebou byl od roku 2019 držitelem rekordu Ondřej Velička s 265,646 km, který vystřídal do té doby neporazitelného Tomáše Ruska a jeho rekord z roku 1998, kdy zaběhl 263,144 km.)
JH: Tvrdá příprava, štěstí na podmínky, za kterých se běželo, a kamarádi, kteří mě podporovali. To třetí bych podtrhl. Jak Zbyněk Vondrák ve své knize trefně uvedl – ultramaraton je týmový sport jednotlivců. Vždyť já jsem jen řídil a šlapal na plyn. Support odměřoval palivo tak, aby neodešla energie a zároveň se motor nepřesytil, udržovat ho po celých 24h tak, aby se nezadřel…. Radkův support (Radka Brunnera, pozn. redakce) byl neocenitelný. Supportoval s takovým nasazením, jako by o ten výkon běžel on. A měl z výsledku možná i větší radost než já. Bylo mi ho líto, protože se sám roky o něco podobného snažil. Naplno se ale projevil jeho charakter a týmový duch. Myslím, že se rekord na této hodnotě dlouho neohřeje. Nebude trvat dlouho a někdo ho prolomí – však rekordy jsou od toho, aby se překonávaly –, a hrozně moc bych to přál právě Radkovi. Dále musím zmínit podporu kamarádů jak na místě, tak skrze sociální sítě. S myšlenkou jít na rekord jsem si pohrával od poloviny závodu, kdy se mi stále běželo relativně dobře. Spočítal jsem si tempo, kterým bych měl pokračovat, aby to klaplo. Chtělo to prostě udržet to pod 5:30min/km, aby byl v posledních čtyřech hodinách prostor na případné zpomalení. Radek mi ale pak předával daleko přesnější informace. „Lehounce zpomaluješ, ale když tu tendenci udržíš a nebude tam výrazný propad, tak to klapne.“ Jak to sakra ví? Jak to dokázal v tom fofru spočítat? Když jsem pak po závodě sledoval diskuse na sociálních sítích, jak kamarádi fandí, jak Zbyněk s Dušanem posílají tabulky s výpočty na základě časů aktuálních kol, tak jsem byl fakt naměkko a naměkko jsem ještě teď.
BB: Jak ses na závod v polské Pabianici připravoval? Jaké jsou tři základní prvky tvé přípravy?
JH: Příprava se nijak zásadně nelišila od příprav na předchozí 24hodinovky. U mě vidím jako základ přípravy na 24hodinovku přípravu na jarní závod na 100 km a samotný závod na 100 km, který proběhl na konci března. Tím tělo před sezonou adaptuju na delší tempa. Další měsíc už to jsou vesměs objemy v tempu začátku závodu. Velkou důležitost přikládám dvoufázovým běhům. Dále jsem zkoušel novou výživu, konkrétně Maurten. Naostro jsem ho vyzkoušel právě na stovce, kde se osvědčil. Na 24hodinovce byl pak základem mého jídelníčku. Takže pokud bych měl přípravu na tento závod shrnout do tří bodů, tak by to bylo: tempové tréninky v dostatečném předstihu před vlastním závodem, dvoufázové běhy, nutriční tréninky.
BB: Co bylo během závodu nejtěžší? Musel jsi řešit nějaké problémy?
JH: Žádnou velkou krizi jsem řešit nemusel, takže z tohoto pohledu to bylo bez problému. Jediné drobné problémy byly přibližně po osmi hodinách závodu, kdy se mi začala podlamovat levá noha a já vůbec netušil, co se děje. Nejednalo se o křeč, ale zkoušeli jsme to řešit solnými tabletami a magnesiem. Po pár kilometrech to odeznělo. Příčinu tohoto problému vidím v tom, že velká část povrchu měla lehký sklon doprava, kdežto já jsem zvyklý běhat spíš po levé krajnici.
BB: Jak vypadá tvoje regenerace po takovém výkonu?
JH: Aspoň týden neběhám, hodně jím, doplňuju minerály (pivo v tom hraje nezastupitelnou roli), prostě příjemné odpočinkové období. Po týdnu mě začnou svrbět nohy a začnu lehce vyklusávat. Za dva tři týdny jsem zpět a postupně začínám s přípravou na další akci.
BB: Tvůj výkonnostní rozdíl mezi lety 2019 a 2021 je propastný. O víkendu jsi posunul své osobní maximum oproti loňsku (Kladno, 252,161 km a druhé místo) o těžko představitelných 15 kilometrů – změnil jsi něco v přípravě? A pokud ano, co?
JH: Do závodu jsem šel s tím, že bych rád zase o něco posunul svůj osobní výkon. Věděl jsem, že to není nereálné, ale vůbec jsem nečekal, že to bude o tolik. Na český rekord jsem před tím občas myslel, viděl jsem to ale jako hodně dlouhodobý cíl. V přípravě jsem nic nezměnil. Sám jsem byl překvapený, co z toho nakonec bylo. Ve druhé polovině závodu jsem si stále opakoval: „Koukej makat vole, tohle už se nemusí nikdy opakovat.“
BB: Kolik času odhadem týdně běhání věnuješ?
JH: V průměru naběhám týdně kolem 150 km. V nejtěžších týdnech přípravy to jde ke 200 km, ve volnějších týdnech třeba i jen kolem stovky. Takže čistě běh mi týdně zabere v průměru kolem 12 až 13h. Nějaký čas ještě zabere cvičení a hlavně uvolňování a protahování. Večer bez válce a strečinku už si ani moc nedovedu představit.
BB: Vím, že jsi závodně jezdil na kole a tvoji sportovní kariéru přetrhla nehoda. Jaké jsi měl cyklistické sny? A jaké to bylo vracet se k výkonnostnímu sportu?
JH: Sny byly asi stejné, jako měl každý mladý kluk koketující se silniční cyklistikou – chtěl jsem se jednou účastnit těch nejslavnějších cyklistických podniků. Ale jednoho dne bylo během vteřiny vše pryč a já si musel přenastavit hodnoty. Tenkrát to nebylo jednoduché, ale s odstupem času jsem to paradoxně stále víc vnímal jako to nejlepší, co mě mohlo potkat. Sportovat jsem nikdy úplně nepřestal, sport mě vždy bavil a bavit bude. I běh na této úrovni beru hlavně jako zábavu. Mám rád dlouhodobou přípravu na konkrétní závod. A hlavně miluju tu ultráckou komunitu.
BB: Jsi pověrčivý? Máš třeba nějaký předzávodní rituál nebo nějaký talisman? Prostě něco, bez čeho se neobejdeš?
JH: Žádný talisman nemám a pověrčivý nejsem. Nicméně před startem Spartathlonu bych do moře nevlezl.
BB: V září jsme si spolu povídali po tvé velice úspěšné účasti na Spartathlonu, kde sis doběhl v čase 25 hodin a 10 minut pro skvělé šesté místo. Do Sparty se letos vracíš, pojedeš tam s nějakými konkrétními ambicemi? Třeba poprat se o nejvyšší příčky? Jak bude vypadat tvoje příprava do Řecka?
JH: V Řecku bych rád posunul svůj vlastní výkon. Na jaké umístění to bude stačit, ale záleží na výkonech soupeřů. Letos poprvé budu mít na trati support, což určitě moc pomůže, ale na druhou stranu je to zase trochu zavazující. Uvidíme, jak to nakonec vše dopadne. Na řeckou běžeckou party se opět moc těším. Příprava bude podobná přípravě na 24hodinovku s tím rozdílem, že se budu snažit zařadit víc vertikálních metrů.
BB: Máš nějakou univerzální radu pro ty, koho by 24hodinovka lákala a zatím se jí bojí?
JH: Určitě není, čeho se bát. Tahle disciplína má výhodu v tom, že člověk už předem zná svůj cílový čas! Běhá se to na krátkém okruhu s veškerým zázemím. Je možné běh kdykoli přerušit. Jsou tři hlavní věci ovlivňující výsledek: běžecká výkonnost, hlava a žaludek. Člověk může být běžec se sebelepší výkonností, ale když po několika hodinách není schopen přijímat energii, tak je konec. Takže doporučuji trénovat příjem dostatečného množství energie během výkonu.
