Jméno Lenka Berrouche vtrhlo do výsledkových tabulek nejen českých ultramaratonů před pár lety jak uragán. Do roku 2017 neznámá Lenka najednou kam přišla, vyhrávala. Trojnásobná máma z Ústí nad Labem, která pracuje v laboratoři patologie a je mimo jiné i mistryní republiky v běhu na 24 hodin z roku 2020, si s námi povídala o svých běžeckých začátcích, letošním zážitku z 360 kilometrů dlouhého závodu přes švýcarské Alpy, o chystaném charitativním běhu přes 18 vrcholů Lužických hor i poněkud šílených plánech na další rok.

BezvaBěh: Při pohledu do výsledkových tabulek to vypadá, že jsi začala běhat až v roce 2017, přitom kam přijedeš, bereš v podstatě vždycky zlato, je to skutečně tak nebo jsi běhala i dřív?

Lenka: Běhám asi šestým rokem. Začínala jsem klasicky z „neuběhnu ani sto metrů“, pak takové ty skupinové běhy, které tě nějakým způsobem mají motivovat k vyběhnutí. Jenže já moc společnost kolem sebe mít nemusím, tak jsem skončila sama pobíhající po lese a lesních pěšinkách. No, a to zlato…musíš si umět vybírat závody! Ne, vážně: na tohle já nekoukám. Závod mě musí nějakým způsobem zaujmout. Terénem, prostředím, nějakou jinou zvláštností. Musí to být dostatečná výzva k tomu, abych chtěla obětovat svůj čas k tréninku. Pak už se jen snažím prodat to, co jsem v tréninku nakoupila. A když tam bude nějaký „prodávající“ lepší, nebo jich bude i několik, skvělý. Aspoň vím, že to jde ještě lépe a mám motivaci na zlepšení.

BezvaBěh: Tvoje cesta k ultramaratonu byla v porovnání s jinými velmi krátká – podle DUVu jsi první běžela v roce 2019 – 55 km dlouhý Ultra Fatra – a skončila jsi první v kategorii a druhá žena celkově. Ten samý rok jsi zvládla další čtyři závody a na všech už jsi brala jen samá první místa, včetně Pražské stovky (pro porovnání: já se na trase plácala o deset hodin dýl než ty). Jak ses dostala z nuly na stovky v podstatě mrknutím oka?

Lenka: První ultra byl LUM, Libouchecký ultramaraton. A krátká cesta k ultra. Já ani nevím, asi proto, že na krátké tratě už nemám věk. Ale asi v tom bude i ten můj pocit, že potřebuju nové impulzy. Nedokázala bych roky běhat třeba desítku a mít radost z vteřinových zlepšení. Nebaví mě to. Nemotivuje. Celkem mám obavy, kam až je možné s různými výzvami jít.

BezvaBěh: O rok později ses s výkonem 217,381 km stala mistryní republiky v běhu na 24 hodin (v rámci závodu jsi zvládla zaběhnout sto kilometrů za 8:41:55 a sto mil za 16:24:33), překvapila jsi sebe samu? Nebo jsi cílila ještě výš? Máš v plánu svůj výkon vylepšit?

Lenka: Jo, to bylo krátké a krásné roční vyběhnutí z lesa. Z křoví na silnice a dráhu. A taky mě to bavilo. Byl to zase jiný typ výzvy. Ale mě vždycky baví všechno a dávám do toho pak všechno. Pak to teda někdy taky blbě dopadá, protože se různě přetrénovávám, padaj mi nohy, a tak. Plán byl na Kladně o kousek vyšší. Jestli někdy budu chtít vylepšovat, nevím. Zatím to v plánu nemám. Jsem zase zpátky na svých lesních cestách, kde mi ty nohy padaj, naštěstí, méně, takže u nich nějakou dobu zůstanu. Snad.

BezvaBěh: Jak vypadá tvoje běžná příprava? Jak trénuješ? Kolik toho v průměru týdně / měsíčně / ročně naběháš?

Lenka: Týdně teď kolem 120 km, ročně se pohybuju kolem 6000 km. Spíš se v současné době soustředím na výškové metry, ale to souvisí s plány výzev do dalších let.

BezvaBěh: Řešíš nějak stravu, regeneraci, kompenzaci? Co pro tebe funguje nejlíp a bez čeho se neobejdeš?

Lenka: Tak prvně běhám pro to, abych se mohla bez výčitek najíst. Jestli někdy přestanu běhat, tak ze mě bude v tu ránu koule. Stravu (com) řeším nejvíc, jestli se mi do ní stáhnou data z běhu. Vzhledem ke svým dřívějším zraněním, které mě vždy na několik týdnů vyřadily z běhu, teď pravidelně – každý den – cvičím spirální stabilizaci páteře. K tomu protahování, válcování, posilovna. Sem tam si jdu zaplavat, pára, sauna, fyzioterapie. Po náročnějším běhu se nakládám do vany se solí. Takže regenerace a kompenzace mi zabere víc času než samotné běhání. Ale zatím mi tahle kombinace funguje. I když je celkem dost náročná na čas.

BezvaBěh: Vím, že je to otázka, která se zásadně mužům neklade, což samo o sobě o mnohém vypovídá (a nic z toho není dobré), ale myslím, že nejsem jediná, koho zajímá, jak zvládáš skloubit práci, starost o rodinu a trénink? Přeci jen máš tři děti a víme, že obvykle je to matka, kdo toho má doma naloženého podstatně více – poslední dva roky ani nemluvě.

Lenka: Děti musíš naučit co největší samostatnosti. Naučit je třeba otočit kolečkem na troubě v předem dohodnutý čas. Je potřeba si předem naplánovat den/týden. Čas se vždycky někde najde. Někdy si odběhám před prací. Někdy běžím rovnou z práce. O víkendu delší běhy. Některé pracovní schůzky se dají také vyřešit za běhu. Já prostě nevydržím sedět doma. Pro mě je ten den pak úplně ztracený. Nebudu mít zřejmě napečeno deset druhů cukroví, a kdo ví, jestli stihnu umýt okna. Neřeším.

BezvaBěh: Letos jsi absolvovala pro mnohé z nás neuvěřitelný závod Swiss 360 – 360 kilometrů nonstop ve švýcarských Alpách. Jaké to bylo?

Lenka: Prvně, aby nedošlo k nedorozumění; absolvovala, ale nedokončila. Chybělo 25 kilometrů – i to je někdy moc. Bylo to úžasný, skvělý a bylo tam všechno. Vůbec, ale ani v nejmenším jsem se nebála. Kecám. Nejsem horský běžec, a kdo mě zná trochu víc, ví i o mém, trochu panickém, strachu z technických seběhů. A že tady jich bylo. Fajn je, že i když technický seběh stále není mou láskou, tak panika je po tomhle závodě pryč. A vím, že se tam budu chtít jednou vrátit a ten skalp tam nenechat. S tímhle závodem mám nevyřízené účty. A jak jsem říkala, že mě vždycky všechno hned baví, tak mě oslovily i tyhle několikadenní závody a určitě si nějaký půjdu ještě zaběhnout.

BezvaBěh: Máš opravdu úctyhodnou sbírku výkonů, ať je to zmiňovaný mistrovský titul, na první pohled neprolomitelný ženský FKT na výzvě PVLH24 nebo třeba letošní vítězství na Moravském UltraMaratonu (sedm maratonů v sedmi dnech). Má pro tebe některý z nich obzvláštní smysl? (sem anebo do další otázky by se dala elegantně vsunout ta charitativní výzva)

Lenka: Ono každý z těch závodů je úplně jiný. PVLH, výzva, kde se spoléháš sama na sebe v pustém lese. Musíš se zorientovat. MUM, etapák. Hrozně mě zajímalo, co s tělem udělá takový typ zátěže. Dá se to vůbec zvládnout? No, a evidentně dá. Stejně tak Swiss Peaks, několik dnů nonstop, jak zařadit spánek, kolik je ho potřeba, co jíst, pít. Strašně zajímavá zkušenost. 24h na Kladně, celý den v zápřahu. Co na to hlava. Dokáže kroužit tolik hodin na kilometrovém okruhu?

BezvaBěh: Co plánuješ dál?

Lenka:Teď mám před sebou pro změnu PVLH, běžíme s kamarádkami pro pražský domov seniorů Sue Ryder. Pokud by se k nám chtěl někdo na část trasy přidat, tak je vítán. Startujeme 3. prosince. Naším cílem je nejen překonat sebe samy (pro některé to bude první dlouhé ultra), ale zároveň se pokusit zviditelnit problematiku podfinancování domovů důchodců, kde se ročně nedostávají peníze na základní věci. Advent je přitom čas, kdy se připomínají krásné začátky, a my bychom byly rády, kdyby se nezapomínalo i na, pokud možno, co nejdůstojnější konec, který nás všechny čeká, ať si to připouštíme nebo ne. Ve spolupráci s portálem darujme.cz jsme proto zrealizovaly sbírku navázanou na náš pokus: my se budeme prát 24 hodin se vzdáleností, zimou, kopci, hladem, žízní, bolavýma nohama; pro personál domovů a často i jejich obyvatele jsou jim podobné boje ale na dennodenním pořádku, a pokud byste je chtěli prostřednictvím našeho úsilí podpořit, budeme moc rády. A dál pilně trénuju na příští rok (snad covid dovolí). Mám v plánu sérii tří dvousetmílovek. Do té doby potřebuju nabíhat objemy a ty výškové metry a zvládnout umění co nejrychlejší regenerace.

BezvaBěh: Co bys poradila ostatním, kteří před svými velkými výzvami, bez ohledu na to, jak daleko nebo vysoko je mají zavést, teprve stojí?

Lenka: Nevím, jestli se to sem úplně hodí, ale mé dlouhodobé motto je: „Hlavně se z toho neposrat!“