O prvním závodu na Vysočině pod taktovkou RunCzech jsem se dozvěděl brzy, ale termínová kolize s noční desítkou v Jihlavě mi působila značné dilema. Chtěl jsem běžet oba závody, ale zároveň věděl, že si prostě musím vybrat.
Úspěch v soutěži o dvě registrace na facebooku mi rozhodování značně usnadnil. Už jsem se těšil, jak si při Generali Česká RED RUN užijeme odpoledne s někým z kamarádů, ale někdo byl z formy, jinému se nechtělo závodit a další dal přednost právě závodu v Jihlavě. No nic, pojedeme jen s rodinkou, ono to má i své výhody, řekl jsem si.
Cesta do Vysočina Areny od Jihlavy byla dobře značná, zabloudit snad ani nešlo a na parkovišti bylo pořád dost místa, i když jsme přijížděli poměrně na poslední chvíli. Navíc nikdo nechtěl poplatek za parkování, což jsem upřímně ani moc nečekal. Menší oříšek pak bylo najít registrace, ale i to se nakonec podařilo a startovní číslo jsem už držel v ruce.
Původně jsem se chtěl rozklusat přímo v centru všeho dění a sledovat zároveň exhibici FMX motokrosaře Petra Piláta, ale nakonec jsem se radši „uklidil“ stranou do lesa. A motorku ve vzduchu jsem občas zahlédl i tak. A pak už jsem šel na start, kde vládla pohodová atmosféra. Klid před bouří, naštěstí jen obrazně řečeno.
Po startu, který tradičně doprovázely tóny Vltavy, byla silnice dost široká, nebyl tak žádný problém běžet si své tempo a s nikým jsem se nemusel mačkat, předbíhat, vyhýbat. Konec konců, šířka stačí i biatlonistům a my na tom byli o dost lépe, neměli jsme lyže.
Krátce po startu jsem vyběhli do lesů, kde to bylo chvíli do kopce, pak po rovince, jen z kopce subjektivně vnímáno skoro vůbec. Trasa byla pravý kros, nijak snadná, ale v krásné přírodě. Značení bylo skvělé, na křižovatkách stáli i dobrovolníci, zabloudit tedy nešlo. A tím jsem si jistý, na ztrácení se jsem totiž expert.
Někde kolem čtvrtého kilometru to začalo být do kopce docela dost. A bylo to do kopce pořád, snad kilák a půl nahoru. A jak to tak bývá, pak to muselo být zase z kopce. Pro změnu to bylo pořád dolů a tam jsem zjistil, že i seběh dokáže člověka unavit. Pak už to byl zase příjemný běh lesem, občerstvovací stanice přišla vhod a už jsme vbíhali do Vysočina Areny.
Tu znám z televize, závody biatloninstů (i horských kol) sleduji poměrně pravidelně a možná i proto pro mě mělo najednou zvláštní kouzlo pohybovat se po té samé trati. Běželi jsme i tunelem, kterým jezdí biatlonisté. Ale ten kopec za ním, to je docela slušná stěna, tu bych na běžkách určitě nevyjel. Další kopce už nejsou tak prudké, ale taky stojí za to. Zatímco v lese jsem si říkal, že jsem možná měl přeci jen obout krosové závodky, tady byly naopak vhodnější silniční boty.
A už jsem se podle všeho blížil k cíli – někde tam za stromy už bylo vidět centrum celého dění, tak jsem si říkal, že je čas přidat. Sil už moc nebylo ale přeci jen jsem trochu zrychlil, když vtom zrada – ještě jeden kopec. Naštěstí krátký a celkem běhavý, takže jsem ho zdolal relativně svižně a už mířil mezi tribuny, kde byl finiš. Dobíhal jsem někde kolem padesátého místa, plán užít si závod splněný, co si přát víc? Snad jen to pivo, které mi u prezenček slíbili po doběhu. Dostanu ale nejdřív medaili, pak cílovou tašku, beru si ionťák, ale ten birell pořád nic. Až po chvíli se dočkám. V tu chvíli už to nemělo chybu.
