Gabriela Pohanková letos patří k nejaktivnějším závodnicím na delších tratích. Vyhrála Smrt krásných běžců, 63 kilometrů. Poté uspěla, byla první, i v 50mílích železnohorskch a Pančavově běhu (30 km). Ale šťáva jí došla ve vedru Čertovského ultratrailu – 66,6 km. Vloni ho dala za osm hodin, letos s tratí bojovala 9,5 hodiny. Začátkem července ji čeká Moravský ultramaraton (MUM), sedm dnů a sedm maratonů, v kterém byla vloni čtvrtá.
Od kdy běháš, sportovala jsi v dětství?
Běhat jsem začala v roce 2011. Ke sportu jsem měla vždycky blízko, můj taťka mě vedl k pohybu, ráda jsem zkoušela různé sporty, ne všechno mi sice šlo, ale zase o to víc mě to bavilo. Jezdila jsem na kole, plavala, hrála squash, ale běh mě teda nikdy moc nebral, na střední to bylo utrpení. Pak když jsem končila studia na vysoké škole a převážila lenost, já najednou během roku děsně ztloustla. Jako fakt moc. Když teď vidím staré fotky, tak je mi úplně stydno. Naštěstí jsem se dala včas dohromady, začala jsem chodit cvičit, tenkrát byl populární heat, takový chození na pásu do rytmu, váha šla dolů, a od toho pak byl krůček k běhu. Dala jsem si za cíl uběhnout 10 km závod v Praze, to se mi povedlo, pamatuju si čas 1:08 hodiny – ale dodnes nevím, jestli to byl čistý čas, nebo od startovního výstřelu, kdy jsme ještě 10 minut čekali, než se pole rozběhne. Pak mi taťka řekl o Běchovicích, ty jsem zaběhla za 58 minut, pak o Velké Kunratické – on byl ze staré školy – tak všechny tyhle legendární závody znal, jezdil na ně se mnou a fandil. Pak v roce 2012 začala moje první regulérní běžecká sezona. Kbely, Pečky to už jsem byla na 50 minutách. Ten rok jsem začala i s půlmaratonem, stihla jsem 4 a další rok jsem přidala i rovnou dva maratony. Začala jsem vymetat jeden závod za druhým, u nás i v zahraničí. Byl to pro mě vždycky zážitek, výlet… běžela jsem půlku v Oslu, Budapešti, Bristolu, maratony v Košicích, Benátkách, Amsterdamu, Ravenně, v Eastbourne… Razím heslo, že cesta na závod musí být kratší, než závod sám. Kvůli 5 km se někam nepotáhnu hodinu.
A i díky tomu jsem se asi dostala i k delším běhům a triatlonu. A taky asi že nejsem žádný sprinter, ale spíš vytrvalec a ty dlouhé věci mi sednou líp. Můj první delší závod byla dětská verze pražské stovky, byl to pro mě spíš pochod, čas hrozný a já byla tenkrát úplně vyřízená. Ale i tak se mi to zalíbilo, a delší závody jsem zařadila taky do harmonogramu.
Pár let jsem se věnovala víc triatlonu než jenom běhání, běžecké závody byly spíš takové zpestření. Triatlonová příprava je žrout času, ale zase se tak pěkně doplňuje, bolí tě nohy- jdeš si zaplavat, bolí tě ramena- jdeš na kolo, nebolí tě nic – jdeš běhat.
Triatlon mě pořád baví, ale teď jsem zrovna v té fázi, kdy mě baví víc běhat. Tak se mi to nějak během let střídá a díky tomu hledám novou motivaci, nové výzvy.
Výzvou byl dlouhý triatlon, etapové závody, 24hodinovky, ultraman, baví mě si posouvat hranice a překonat ten pocit. Tohle přece nejde! Na to jsem zvládla.
Což je třeba případ MUM – před pár lety jsem si říkala, že kdo zvládne 7krát po sobě uběhnout maraton je blázen, nebo kdo vydrží kroužit na kole 54 koleček na 5 km okruhu v Račicích je magor. Ale je to všechno o hlavě. Když je dobře nastavená, tak jde všechno.
Kolik běháš měsíčně, jak se připravuješ?
To je různé, koukala jsem do garminu, jak jsem běhala minulý rok a mám tam měsíční kilometráž za duben asi 340 km, letošní duben ani ne polovičku. Je pravda, že minulý rok byl pro mě zlomový v mnoha ohledech, kvůli covidu a dalším faktorům se mi změnil osobní život od základů a já potřebovala vyresetovat mozek a běháním, nebo sportem obecně, to jde dobře. Díky tomu jsem se přihlásila i na ty podniky, které mi přišly jak z říše snů, na ten MUM i na Ultraczech 515. Nazvala jsem to projekt brain restart. Nějakou speciální systematickou přípravu nemám, prostě běhám, někdy 5krát týdně, někdy se dostanu jen dvakrát, snažím se vyrazit minimálně na 12 km, ale někdy se z toho stane víc, někdy je to míň. Nic nehrotím, každý běh je lepší než žádný běh. Jednou týdně se snažím zařadit nějaký delší běh, většinou někde, kde jsem ještě nebyla, naplánuji si trasu a vyrazím.
Kterých úspěchů za běžeckou karieru si nejvíce ceníš, co ti udělalo radost?
Z poslední doby mě těší absolvování těch 7mi maratonů v 7dnech v rámci MUM, každý jsem měla rychlejší než ten předchozí, vloni mě taky mě potěšil můj výkon na závěrečném 84km běhu při Ultraczech515, kdy po dvou dnech s 10km plaváním a 421km na kole jsem to zaběhla za 8hodin 50 minut. A letos, s mnohem menší přípravou než vloni, jsem běžela krásný závod 50mil Železnýma horama o 30 minut rychleji než vloni.
Oblíbený závod?
Asi ten, na který se ráda vracím…Z těch běžeckých od začátků jezdím na Vokolo Príglu do Brna, protože tam mám kamarády, je to na podzim a všechno tam hraje barvami. Ráda chodím na závody, co pořádá Olaf, protože to je mistr tras, baví mě běháním poznávat nová místa a u jeho závodů je krásná trasa zaručená (nejbližší Olafou akcí jsou Týnišťské šlápoty, stovka od 23. července, a kratší trasy 24. července). Pravidelně jezdím i na Trailovou závist, protože tam dávají v cíli perníkovou medaili. Letos se znovu vracím na MUM, protože loni mě to nadchlo, jsou tam srdeční a přátelští lidé, na které se těším. Z ostatních závodů jezdim ráda na Krušnoman – což je dlouhý duatlon v Klínech a pořádají ho skvělí lidé.
Kde nejčastěji a kde nejraději trénuješ?
Nejčastěji trénuji ve Valech u Přelouče, bydlím kousek od lesa a mám tady 12km kolečko, které můžu prodloužit, nebo zkrátit. Nejradši běžím nějakou trasu, kterou jsem ještě neběžela, klidně někam popojedu a tam oběhnu kus kraje. Mám vždycky radost, když u toho objevím třeba nějakou zajímavost. Plánuji si trasu dopředu, hledám v mapě, píšu si postaru na papír kde mám odbočit, po který barvě mám běžet a tak.
Máš nějaký běžecký sen nebo nějaký vysněný závod, který by jsi chtěla absolvovat?
Krásných závodů je plno, u nás i venku. Už spíš volím závody v přírodě, kochací trasy, městské běhy mě už moc neberou, i když atmosféra má něco do sebe. Líbí se mi myšlenka etapových běhů, ty zahraniční jsou ale děsně drahé. Letos jsem měla jet na Scenic trail, ten ale kvůli covidu zrušili, takže pokud okolnosti dovolí, snad tam příští rok poběžím. Jinak sním o maratonu ve Francii, ve vinařském regionu, kde na občerstvovačkách jsou vína a sýry, limit je 6 hodin a těch občerstvovaček asi 30, to bych si ráda za pár let nadělila k 40. narozeninám.
