Po dvou ročnících závodu seriálu Běhej lesy na Vysočině jsem si letos zkusil Brdy. Myslel jsem, že oproti trase ve Žďárských vrších to bude pohoda. Ale nebyla.
Závod ze série Běhej lesy prostě vždycky běhám v červenci a když se v kalendáři prohodí Vysočina a Brdy, na věci to nic nemění. Pocházím z Příbramska, tak jsem to vlastně ani neměl moc daleko. Podobně jako na Vysočině, i na rozhraní Plzeňského a Středočeského kraje byl závod zasazen do krásné přírody se zvlněným profilem. I v tomto případě byla louka pro parkování aut dostatečně velká a stranou od veškerého dění.
Počasí také vyšlo, možná až moc. Bylo vyloženě vedro, naštěstí podstatná část tratě vedla lesem, kde byl stín. Ale na otevřených místech jsme si tepla užili až moc. Zatímco si můj doprovod dával v místě startu a cíle zmrzlinu, já se stihl opalovat. Ještě štěstí, že jsem se již při přihlašování rozhodl, že mi bude stačit dvanáct kilometrů.
Zatímco loni před startem závodníky nabudil originální song Běhej lesy, letos se z repráků linuly tóny hitu s příznačným názvem Ráj od Daniely Hůlky. Startovní výstřel a jdeme na to. Začínalo se do kopce, kde bylo potřeba běžet v rozumném tempu. Pak jsme si to namířili do lesa, kde mi zase rychlejší tempo úplně nedovolovaly silniční boty. „V pohodě, na asfaltu to pak rozeběhnu,“ říkal jsem si.
V lese se běželo příjemně, pak si vzpomínám na seběh po louce. Nebyla úplně rovinatá, ale v tom problém nebyl. Následoval asfalt a občerstvovačka. Začátek odpadkové zóny byl rozumně vymezen už kus před stolky s pitím, na kterých bylo kromě vody a ionťáku taky ovoce. Pití přišlo vhod, protože následoval snad nekonečný kopec. Nebyl nijak strmý, byl, jak se říká, běhavý, ale jeho délka vše vynahrazovala.
Na vrcholku jsem se jen letmo podíval na garmina – nastoupáno 128 metrů, naklesáno 58 – slušná bilance na to, že jsme v polovině závodu… Člověk by si myslel, že teď už to bude jen z kopce. Nějaký čas to tak bylo, to se běželo docela příjemně, i když slunce pálilo. Pak jsme se docela dlouho míjeli s běžci na dvojnásobné trati. Trochu jsem je litoval. „To jsou opravdu běžci, žádní chodci,“ slyším poznamenat jednoho z pořadatelů. Nevím jestli je to o nás nebo o vytrvalcích v protisměru, nicméně já už běžím dost ze setrvačnosti. A ještě pět kilometrů mám před sebou.
Po chvíli míjíme Padrťské rybníky, na to jsem se dost těšil. Hezké, ale v danou chvíli mě daleko víc potěší, že je zde další občerstvovačka. Co na tom, že pro nás na dvanáctce „jen“ s vodou. Beru rovnou dva kelímky.
A trasa se už zase naklání. Někteří běžci přede mnou to vzdali a místo běhu přešli do chůze. Já ale tentokrát chci celý závod běžet, tak se snažím tento plán dodržet. Dobrý, jsem nahoře, teď by to chtělo na rovince trochu zrychlit, ale moc to nejde. Na druhou stranu už je to do cíle jen kousek, nějaké dva kilometry a něco. Super je, že se nadále běží už jen po rovině nebo z kopce. Další stoupání bych už asi nezvládl.
Cílová brána je na dohled, běžíme z kopce, děti nastavují ruce na plácnutí, tak přichází euforie, navíc se podařil čas pod hodinu, takže to nakonec celkem dobře dopadlo. Po závodě bych si mohl klidně na občerstvovačce zařídit permanentku. Ionťáky, raw tyčky, melouny, všechno ve mně doslova mizelo. Pak jsem ještě dostal Birell a spokojeně mohl jet domů. Jen kdybych nebyl tak zničený, ale to je vlastně známka, že jsem se snažil, takže můžu být rád. A o tom to je.
A to nejlepší na konec. Díky podrobným statistikám připojeným vedle fotek u výsledků jsem zjistil, že jsem na dvanácti kilometrech byl nejen pětašedesátý celkově, ale také čtvrtý z běžců, kteří dorazili z Vysočiny. Pokud za rok opět zamířím na závod ve Žďárských vrších, takové umístění asi jen tak nezopakuji…
