Ještěd a Lipno. To byly dva závody, které jsem si chtěl už delší dobu zaběhnout. Na Lipně jsme byli loni (a bylo to super), letos tak přišel na řadu Liberec.
Po prodlouženém víkendu, kdy jsme s rodinou stihli navštívit Babylon, Dinopark nebo ZOO, jsme se v neděli před polednem přesunuli pod Ještěd. Start jsme našli celkem snadno, parkoviště bylo dostatečně velké a nálada pohodová. A taky bylo vedro. Pro rozklusání a zahřátí (což snad ani nebylo potřeba) jsem proto volil cesty v lese, kde byl stín.
Na startu se první řada začala tvořit asi metr od koberce a důvod byl jasný – nikdo nechtěl stát na slunci, ve stínu pod obloukem bylo přeci jen trochu příjemněji. Moderátor navíc závodníkům prozradil, že se mírně upravovala trasa, aby nebyla tolik na přímém slunci. Kdo si nahrál trať do hodinek, měl trochu smůlu, ale trasa byla skvěle značená – spíše byl problém zabloudit než nezabloudit.
S vědomím, že poběžím jen pět kilometrů, jsem si na startu stoupl dopředu – přeci ti, kteří běží půlmaraton, navíc až na Ještěd, nemohou běžet rychleji, myslel jsem ti. A zhruba prvních sto metrů mi tato úvaha i vycházela – na čele se oddělila trojice borců, za nimi hned začala vznikat mezera a potom už jsem běžel já. Pak ale trasa začala stoupat trochu více, než by mi bylo příjemné a já jen koukal, kolik lidí mě předbíhá. Potom se trasa naklonila ještě více a to už jsem uznal, že chůze bude rychlejší než pokusy o běh. Ostatně jako mnoho dalších běžců okolo.
Po sedmi minutách jsem první kilometr nějak zdolal a trasa začala být příjemně po rovině. Tedy pro nás, co jsme běželi jen pět kilometrů. Ostatní čekala ještě další a další stoupání. Naopak já jsem už utíkal po příjemné lesní cestě, která byla rovně a případně trochu (nebo trochu více) z kopce. Další dva kilometry byly pod čtyři minuty, což je při trailu slušná posilovna pro ego. Nicméně běžkyni přede mnou, kterou jsem na dlouhých rovinkách i viděl, jsem se moc nepřibližoval. Takže to asi až tak moc dobrý nebylo.
Navíc mi po třech kilometrech začala dost citelně docházet energie a tak jsem se rozhodl, že závod už jen nějak dokončím. Snažit se doběhnout někoho, kdo má evidentně sil na rozdávání a pak cílem projít, to se mi nechtělo. Přece jen jsem ale v posledních stovkách metrů ještě zrychlil, abych měl pocit dobře odvedené práce.
Po doběhu jsem se přezul, lehce vyklusal a chtěl pokračovat podle plánu, který hovořil odjet se s rodinou podívat na Ještěd a na vyhlašování výsledků se vrátit. Vtom ale moderátor oznámil, že se pětka bude vyhlašovat do deseti minut. To bylo super. Sice nám na stupních chyběl vítěz, ale pro náš další program byla tato změna jedině dobře. Podařený den pak pokračoval výšlapem na Ještěd, třebaže jsme šli až od posledního parkoviště – měl jsem přeci po závodě.
