Letos to bylo skoro na den přesně třináct let, co jsem se v Pečkách poprvé postavil na start. Zároveň jsem při svém dvanáctém startu poprvé běžel nad čtyřicet minut. A pak že třináctka není smolná.
Vzpomínám si na svůj první start – bylo to v roce 2007, do Peček jsem jel vlakem z Prahy týden po startu ve Kbelích. Slabě pršelo, foukalo a běželo nás tehdy ani ne dvě stě padesát. Pořadatelé byli přesto spokojeni, 230 běžců byl účastnický rekord a o 54 startujících více než o rok předtím. Běh už tehdy začínal nabírat na popularitě.
V té době ještě probíhalo vyhlašování vítězů v místní základní umělecké škole a při prezenci dostávali běžci dva lístky – jeden do tomboly, druhý směnitelný za párek a pivo. Byli oba stejné a mě se o rok později podařilo oba ztratit. Vynikající veteránský běžec Pepa Hlusička mi tehdy dal svůj, který měl do tomboly a se smíchem říkal, že mu sním televizi. To byla ten rok hlavní výhra v tombole. O pár minut později jsem se jen mohl cítit provinile, když skutečně lístek, který měl v tombole vyhrát první cenu byl ten, který jsem já odevzdal v občerstvení.
S rostoucím počtem závodníků, kterých už bylo i nad tisícovku v jeden rok, se šance na úspěch v tombole snižovaly, přesto jsem několikrát vyhrál. Byl to jen příjemný bonus k závodu, kde jsem po zimě potkal mnoho známých tváří. A také si vždy, stejně jako spousta dalších běžců, zaběhl na začátek jarní sezony hezký čas. Někdy foukalo méně, někdy více, někdy běžci ve skupince spolupracovali, jindy se jen schovávali, ale vždycky se to podařilo. I když několikrát jen těsně, o pár vteřin. Určitě byl čas pod čtyřicet minut nedal už v roce 2011, ale to jsem pár dní před startem nastydl a závod vynechal.
Letos to vypadalo, že to opět bude těsné a třeba už to ani nevyjde. A poté, co jsem měl týden před závodem pauzu kvůli střevní chřipce, bylo celkem jasné, jak to letos dopadne. Dokonce mě napadlo, jestli do Peček jet, ale je to tradice a po racionálním zhodnocení bylo jasné, že jednou čas nad čtyřicet minut zaběhnu i v Pečkách.
To jsem ale ještě nevěděl, co nás letos čeká. Trochu jsem to začal tušit cestou k prezencím, kdy dost foukalo. Přesto jsem zkusil o těch čtyřicet minut zabojovat a začal jsem v tempu čtyř minut na kilometr a po chvíli mě doběhli vodiči s nápisem 40:00 na triku. A povzbuzováni tradičním hudebním doprovodem v Ratenicích (dříve tam z rozhlasu hrála ABBA, letos jsem zaznamenal skupinu Wohnout a Leoše Mareše z repráků HiFi) mi utekli. Navíc jsem cítil, že nám fouká do zad, což bylo sice příjemné, ale také bylo jasné, že v druhé polovině závodu to už taková pohoda nebude.
Opět bylo důležité se před obrátkou v Cerhenicích dostat do nějaké skupiny, což se mi opět nepodařilo. Nicméně zabral jsem hned po oběhnutí kuželu a netrvalo dlouho, než jsem seběhl dvojici běžců před sebou. Záhy jsem zjistil, že jsem si skupinku táhl za zády, tak jsem se schoval do závětří a trochu odpočíval. Postupně mi ale ostatní utekli a pak už ani nevím, jestli jsem běžel s někým nebo sám, prostě foukalo, proti a hodně. Tempo kleslo o necelou půlminutu na kilometr a já si jen v hlavě propočítával, o kolik nad čtyřicet to bude. Za Ratenicemi jsem se aspoň trochu vzpamatoval a i když to byl spíše souboj než spolupráce, s běžcem na mé úrovni jsme si pomáhali k rychlejšímu běhu. Navzájem jsme se předběhli snad desetkrát, ale běžet sám, určitě byl byl o několik vteřin pomalejší.
A bylo to tady – devátý kilometr a vbíhá se do Peček. Některé roky jsem zde vystupňoval tempo, ale letos ne. Už jsem nemohl, tak jsem se snažil jen co nejrychleji překonat kostky a jakž takž zrychlit jsem zvládl jen za poslední zatáčkou v cílové rovince. Po doběhu si opět dobrovolníci odstřihli z bot čip, dostal jsem pivo, čaj a mohl vyklusat. A taky jsem si mohl už nechat číslo se svým jménem, tehdy v roce 2007 se startovní čísla vracela. Čas 42:50 odpovídá situaci, vítr tentokrát sfoukl naděje i mnohem lépe připravených běžců. Nezbývá než doufat, že to za rok bude zase lepší…
