I když několik let nezávodí stále se na ně běžci na závodech ptají: „Co je s Vaškem a Dášou?“
Manželé Kubrovi, špičkoví veteránští vytrvalci přelomu století z Hradce Králové zmizeli ze závodního kolotoče jak ta pověstná pára nad hrncem. Ale rekreačně běhají furt. Nedávno si třeba střihli dvacetikilometrovou trať z Týniště nad Orlicí do Hradce a aktivně zúčastňují turistických pochodů. Jelikož je občas potkám byl jen kousek k tomu požádat je o rozhovor. A Dagmar Kubrová, dříve něž Dášu jsem znal jejího tatíka profesora Ing. Bohumila Vybírala, Csc., špičkového českého fyzika a skutečnou osobnost, na kterou se jen tak nezapomíná, holt svět je malý, si to vzala za své.
Proč jste přestali závodit? Proč jste přešli na pochody a nechystáte nějaký běžecký závodní návrat?
"Nezávodíme asi čtvrtou sezónu, ale stále běháme rekreačně s naší dvouletou border kolií Belle, kterou jsme si pořídili mimo jiné i proto, aby nás neustále udržovala v pohybu. Běh doplňujeme koloběžkou, kterou jsme si moc oblíbili, a v zimě běžkami a o víkendech vyrážíme i s pejskem na turistické pochody, víceméně organizované nebo si i trasy vymýšlíme sami, pokud zrovna nic v kalendáři nenajdeme.
Naše pochodová kilometráž je většinou 25–50 km, pochody absolvujeme poklusem a v pohodě – pokud míjíme na trase něco zajímavého, klidně se zastavíme a užíváme si to. Důvodů proč jsme přešli od závodů k turistice je více. Závodili jsme 20 let a mívali jsme 80–90 závodů ročně, v zimě jsme se účastnili závodů na běžkách, takže určitá únava, mírné zdravotní problémy s věkem i pokles výkonnosti a ztráta motivace, určitý stereotyp tradičních závodů a dle nás neadekvátní růst startovného nových závodů a vůbec jejich komerce.
Do turistiky ta komerce zatím tolik nepronikla a máme možnost stále poznávat nová místa. Moc jsme si oblíbili např. Šluknovsko a České Středohoří, jelikož turisté většinou trasy stále obměňují …prostě změna je život. Sice „nikdy neříkej nikdy“, ale pravděpodobně se už k závodění nevrátíme, nechybějí nám. Pochody nám naprosto vyhovují, Bellinka je může běhat s námi, což by v klasickém běžeckém závodě nemohla. Ale určitě přivedu v budoucnu na nějaké dětské závody svého vnoučka Káju, až trochu povyroste (nyní je mu teprve 10 měsíců) a bude-li mít zájem. Takže i bez závodů vedeme pestrý život. Já navíc chodím pravidelně plavat, cvičit, navštěvuji kurz francouzštiny, divadlo, výstavy … opravdu se nenudím. Jsme však oba za svou běžeckou životní etapu moc vděční a až teď s odstupem si ceníme svých tehdejších výkonů, tehdy nám připadaly víceméně samozřejmé, přinesla nám mnoho krásných zážitků a seznámili jsme se se spoustou fajn lidí."
Jaké máte nejlepší výkony na maraton a v kolika letech?
„Máme oba asi 70 dokončených maratonů. Většinu z nich jsem zaběhla kolem 3:30, párkrát jsem tuto hranici prolomila a můj osobní rekord je z Prahy 3:10 v 41 letech (květen 2004). Vašek nejlépe zaběhl maraton za 2:47 v Monacu, skutečném, a spoustu maratonů má pod 3 hodiny nebo kolem této mety.“
Vaše nejsilnější běžecké zážitky?
„Nejradši jsem běhala vrchy – celý seriál Český pohár běhu do vrchu, kde byla tehdy skvělá parta organizátorů i spoluzávodníků. Ráda vzpomínám na seriál Malé ceny Monaka (jako 10. celkově a 1. žena jsem dosáhla 100 těchto závodů), Jesenický maraton, Telfes v Rakousku, Non-stop hřebenovku Nízkých Tater, Fichtelgebirgsmarathon v Německu, Běh na Kralický Sněžník, 1. ročník B7 (kde jsme byli nejlepší smíšená veteránská dvojice) … Těch zážitků je opravdu hodně, těžko jmenovat ten největší. Vaškovi vyhovovaly lépe silniční rovinatější běhy.“
Já nejraději vzpomínám na vaše švýcarské dobrodružství, kdy jste jeli na maraton a místo toho jste vystřihli stokilometrový běh …
„Biel 100 km jsme absolvovali v červnu 1997 a vlastně náhodou. Organizátorka zájezdu nás tehdy omylem přihlásila místo na doprovodný maraton na hlavní 100 km trasu. Byl to sice nezapomenutelný zážitek a poprvé jsem zažila atmosféru velkého závodu, je to už dávno, ale vůbec nechápu, jak jsem to mohla zvládnout bez tréninku, bez absolutní přípravy na ultra závod a ještě s pěkným časem 11 hodin a umístěním 7. žena. Ale to díky Vaškovi, běželi jsme celou trať spolu. Mně se ale vždy nejlépe dařily spontánní akce, na které jsem se nepřipravovala.“
A jak jste se vlastně dostali k běhání?
"Začala jsem běhat v 32 letech s Vaškem, který chtěl oslavit své tehdejší čtyřicátiny maratonem. Vašek dělal dříve mnoho let a velmi úspěšně musherský sport s tažnými psy a běhání mu bylo blízké. Já jsem měla celkem dobrou vytrvalost z náročných horských túr, na něž mě v dětství brával otec, a z turistických pochodů, kterých jsem se v době svých studií často účastnila, takže jsem z turistiky zběhla k běhu a zase se vrátila, kruh se uzavírá.
Začali jsme běhat v květnu , v srpnu jsme se zúčastnili společně prvního běžeckého závodu (běh Janské Lázně – Černá hora) a už v říjnu jsme úspěšně zvládli maraton v pražské Stromovce. S tak minimální přípravou bych se dnes asi těžko odvážila. Tehdy však ještě bylo o běhu málo informací, dnes koluje na internetu mnoho tréninkových plánů a rad, kdy a jak běžet, kolik se toho musí natrénovat. Naštěstí jsem tehdy tím nebyla svázaná, stačilo mi jen nadšení, odvaha a vůle, že to zvládnu. Ale měla jsem ten dobrý základ z turistiky."
