O tom, že nikdy není pozdě začít, je příběh všestranné královéhradecké sportovkyně, čtyřiapadesátileté Jany Janouchové. Během sedmi let zvládla cestu na jejímž začátku byla ráda, že uběhne sto metrů a letos v říjnu dala extrémního železňáka Wintermana. A další výzvu, B7, má v příštím roce před sebou.
„Celý život se snažím hýbat. Jako dítěti mi bylo diagnostikováno průduškové astma, tak mě rodiče dali na plavání a dětství jsem strávila na bazénu. Běhat jsem začala až ve 47 letech a poctivě začínala na 100 metrech. Byla to fuška, než jsem v kuse uběhla 5 km, docela mi to dalo. Původně jsem si myslela, že budu běhat jen tak pro sebe, ale známá, co byla zkušená běžkyně, mi doporučila, ať si zkusím jako první závod Mattoni Grand Prix, běh pro ženy, večerních 5 km Prahou. A tady to všechno začalo,“ začala naše povídání Jana.
Z dalšího povídání vyplulo na svět, že Janu motivovala její tehdejší spolupracovnice Dagmar Kubrová, která spolu se svým manželem Vaškem patří mezi české běžecké legendy. Soutěžní sportovní kariéru oba již ukončili, i když v pohybu jsou furt. Dali se na turistiku. V devadesátých letech minulého století společně zvládli tehdy u nás velmi populární stovku ve švýcarském Bielu v čase pod 11 hodin. Dáša byla absolutní ženskou vítězkou například maratonů v Mělníku či České Lípě.
Jana Janouchová první desítku běžela v Pečkách, první půlmaraton v Pardubicích a první maraton v roce 2011 v Praze. Osobní rekord v maratonu má 4:11 hodiny.
„Doteď vzpomínám, jak jsem sama samotinká stála na startu maratonu a za zvuku Vltavy vybíhala na trať. Byla jsem nadšená z atmosféry a z Prahy vůbec. Odpůrci masových běhů se mnou určitě nebudou souhlasit, ale já jednoznačně doporučuji Prahu jako první maraton. Člověk se tam tak trochu schová a ví, že v té dřině není sám, nebude poslední, nasává atmosféru, je pořád co sledovat a na co se dívat. Teď sice preferuji horské závody a terén, ale na maraton v Praze nedám dopustit.“
„Měsíčně toho moc nenaběhám, tak 100 – 140 km, k tomu ještě plavu a jezdím na kole. Ač z Polabí, kde žádné velké kopce nemáme, ráda běhám v terénu a sama v našich hradeckých lesích, tam relaxuji, tam je mi dobře za každého počasí.“
K otázce na oblíbené závody dodala: „Nejoblíbenější závod nemůžu jednoznačně říct, je jich hodně a jsem známá tím, že se mi líbí skoro všude, protože, skoro všude je přátelská atmosféra a já vlastně běhám hlavně kvůli ní. Příští rok na mě již po několikáté čeká mimo jiné lednová LH 24, Jesenický maraton, Sněžka – Praha či zářijová Saar Challenge v Hlinsku.“
Ale tím Jana neskončila, naopak postupně se dostala k dalšímu sportu, na který měla vzhledem k plaveckým základům dobře zaděláno – triatlonu.
„Triatlon jsem začala zkoušet s partou Báječných žen a holek, bylo to pár sprint triatlonů a tam mě napadlo, že bych si mohla zkusit triatlon na vzdálenost polovičního železňáka, pardubického Czechmana ( 1,9 km plavání – 90 km kolo – 21 km běh ). V té době byla pro mě vzdálenost 90 km na kole něco jako sci-fi. Na kole jsem jezdila málo, neměla jsem silničku, v životě na ni neseděla a na silnici jsem se bála. Neoprén jsem kupovala na inzerát od šampiónky v olympijském triatlonu, Jitky Šimákové (teď Rudolfové), a tento neoprén mám doteď. V březnu se mi kolo podařilo sehnat a v červnu, ve svých 52 letech, jsem nastoupila na svou první půlku. Přežila jsem a slova kamarádky, jakmile jednou zkusíš triatlon, tak už tě nepustí, se naplnila. Měla naprostou pravdu.“
Janu jezdím na pardubický závod pravidelně povzbuzovat a letos ho dala po třetí za sebou. Ale objevila další výzvu.
"Loni jsem viděla video z extrémního dlouhého zimního triatlonu, Winterman. Řekla jsem si, že tam musím být! Zaplatila jsem startovné, i když jsem vůbec nevěděla, co a jak za rok bude, a že je to vzdálenost ještě delší, než jsem do teď jezdila, mě ani trochu nestresovalo, vždyť je to tak daleko. Spousta kamarádů mi říkala, že jsem si nemohla svůj první železňák vybrat lepší. Start v říjnu, skáče se za tmy do ledového Labe, plave v proudu 4 km ve tmě do Děčína.“
„To byla opravdu výzva, zkusit něco, z čeho mám opravdu strach. Ač jsem plavkyně, mám fóbii z vody ve které nevidím na dno. A mám ráda teplo. Špatně vidím, a když se mi zapotí plavecké brejličky, tak vlastně nic nevidím. V Děčíně se nasedne na kolo a jede se nádhernou, hodně kopcovitou krajinou 180 km. Další důvod, tuto vzdálenost jsem nikdy nejela.“
„Potom se běží 42 km a z toho posledních 12 km je stoupání na Ještěd, kde je i cíl závodu. A co je ještě zajímavé, musíte mít s sebou svůj support tým, který se o vás celou dobu stará a zajišťuje vám občerstvení a vše co potřebujete. Což by byl můj syn a manžel. Byla to pecka, těžkých, ale nádherných 18,5 hodin na trati, vešla jsem se do limitu (20 hodin) a to mi stačilo. A co bylo hlavní synovi a manželovi se to moc líbilo. Za rok bych chtěla Wintermana absolvovat znova. Takže to shrnu…“
„Dva roky po mém prvním startu na Czechmanovi, jsem letos měla hodně plodnou sezónu, co jsem si naplánovala, to mi vyšlo a ještě tam bylo něco navíc. Lednová LH 24, pět halfironmanů – Krušnoman, Czechman, Hamrman, Challenge Praha, Pilman. Dva horské maratony – Jeseníky, Saar Challenge a štafetu ze Sněžky do Prahy."
Jenom doplním, že v letošním Českém poháru v dlouhém triatlonu Jana vyhrála svoji věkovou kategorii.
Optimistická veteránka, která byla nejstarší účastnicí Wintermana, plánuje další akce. „Letos se mi dařilo, co se závodů a zdraví týká a jsem za to moc vděčná. A také díky manželovi, který se mnou hodně jezdí a hlavně ho to baví. Ve výsledcích se umisťuji ke konci startovního pole, ale někdo tam být musí. Vím, že rychlá už prostě nebudu, dělám na třísměnný provoz, v týdenních turnusech, ranní, odpolední, noční. Jít třeba po noční a zároveň před noční na trénink, je někdy fakt na morál a přiznám se, že mě to někdy opravdu vysiluje. Příští rok bych chtěla trochu ubrat, již teď se mi ale kalendář na příští rok trochu zaplňuje.
„Co chystám nového, je asi to, že bych chtěla zkusit B7, parťačku mám domluvenu. Tak uvidíme. Hlavně zdraví a nebrat to vše moc vážně. Chci sportovat co nejdéle, takže časy mě až zas tak moc nezajímají, vejít se do limitu a v pořádku závod dokončit. To je můj cíl. Nejvíc mě dobíjí atmosféra a pozitivní energie která vyzařuje na závodech, potkávání přátel a překonávání svých limitů," zakončila své poutavé vyprávění Jana Janouchová.
