Ambasador Suunto Kilian Jornet se aklimatizuje v Himálaji, aby se mohl pokusit o rekordně rychlý výstup na nejvyšší horu světa – Mount Everest. A Suunto představilo jeho plán, jak toho chce dosáhnout.
Je to doslova „nejvyšší bod“ jeho projektu Summits of My Life (Vrcholky mého života) – osobní mise horolezce, běžce a dobrodruha Kiliana Jorneta, při níž chce ustavit rekordy v rychlosti výstupů a sestupů na nejvýznamnější hory planety.
Denali, Mont Blanc, Matterhorn, Aconcagua, Kilimandžáro – všechny se Kilianovi podrobily, ze všech si odvezl rekord. Teď se však chystá na finální výzvu. Mount Everest.
Příprava mu zabrala celé měsíce. Intenzivně trénoval, v Alpách trávil noci v nadmořské výšce nad 4500 metrů a teď dělá v Nepálu to samé ještě o 1500 metrů výš.
„Nejvýš jsem se podíval do 7700 metrů,“ konstatoval Kilian, „spalo se mi dobře, ale je velkých rozdíl mezi tímhle a 8200 a mezi nimi a 8500 metry. Je důležité, abych se ve výšce kolem 6000 skutečně dobře aklimatizoval. Čeká mě spousta nocí v téhle nadmořské výšce. A pak je moc důležité, abych se před samotným pokusem o rekord dostal do přibližně 8000.“
Podle toho, jak dobře se aklimatizuje, předpokládá Kilian, že se pokusí o nejrychlejší zaznamenaný výstup v září. Záleží také na počasí a sněhových podmínkách.
V plánu je lehký a rychlý výstup v alpském stylu. S sebou si ponese jen to, co se mu vejde do batohu. Aby snížil maximálním možným způsobem zátěž, vymyslel a vytvořil ve spolupráci se svým týmem speciální lehké, ale teplé boty. Při výstupu nebude využívat fixování ani přídavný kyslík. Pokusí se o výstup po Severní stěně Nortonovým, případně Horbeinovým kuloárem v závislosti na panujících podmínkách.
Jako referenční časy slouží Kilianovi dva předchozí výstupy. První rychlostní rekord ustanovil italský horolezec Hans Kammerlander v roce 1996. Hans se ze základního tábora na vrcholek Mount Everestu přes Severní sedlo dostal za 17 hodin. Druhého času dosáhli v roce 1986 v „neslýchaném a neopakovatelném“ výstupu Švýcaři Erhard Loretan a Jean Troillet. Vyšplhali na jeden zátah v alpském stylu po Severní stěně přes Horbeinův kuloár bez přídavného kyslíku, lan nebo stanů a znovu tudy sestoupili. Trvalo jim to celé 43 hodin.
„Je dobré mít tyto časy na paměti pro srovnání tempa v určité výšce,“ říká Kilian. „Budu na ně myslet a uvidím, jak daleko se zvládnu dostat. Je to veliká hora a máme dost času. Pokusíme se o to letos, ale nejspíš se budeme muset vrátit i v dalším roce.“ A ještě dodává: „Je potřeba to ale zkusit, takže pokud budou dobré podmínky a budu se cítit dobře, půjdu do toho. Zároveň je ale nutné, abych byl trpělivý a počkal si na ideální okamžik.“
