Na trať prvního maratonu se Don McNelly vydal v roce 1969, když mu bylo 48 let, píše Amby Burfoot na serveru Runner’s World. O tři roky později dosáhl v Bostonu životního času 2:51. Ale to byla sotva rozcvička.
Jako šedesátník běhal v průměru dvacet maratonů ročně. Mezi sedmdesátými a osmdesátými narozeninami dokončil 295 maratonů a 58 ultramaratonů. Tato čísla jsou považována za světový rekord v této věkové kategorii.
Po osmdesátinách Don McNelly trochu zvolnil. Do devadesáti dokončil jenom 177 maratonů a sedm ultramaratonů. I tato čísla jsou považována za světový rekord v dané věkové kategorii. Poslední maraton uběhl v devětaosmdesáti letech. Za celý život doběhl Don do cíle 627 maratonů a 117 ultramaratonů.
Před sedmdesátkou se McNelly přihlásil jako dobrovolník do výzkumného projektu Veterans Administration (VA) v Baltimoru. A British Journal of Medicine & Medical Research právě zveřejnil výsledky tohoto výzkumu, který mimo jiné podrobně popisuje, jak se měnila McNellyho aerobní kapacita, když až do devadesáti aktivně sportoval.
Studie připomíná, že od pětapadesáti do něco málo přes šedesát dosahoval McNelly maratonských časů kolem 4:00. Jako čerstvý sedmdesátník zpomalil někam ke 4:20, aby jako téměř devadesátník maratony uběhl a ušel za téměř 10 hodin.
Laboratoř Veterans Administration McNellyho poprvé testovala v osmašedesáti a naposledy v jedenadevadesáti. Jeho maximální spotřeba kyslíku, neboli VO2 max. klesla za 23 let o zhruba 70 procent a pokles silně koreloval s pomalejšími maratonskými časy.
V těchhle číslech se vždy skrývá nějaká Hlava 22. Zpomalil McNelly, protože se mu snížila VO2 max, nebo ztratil aerobní kapacitu organismu, protože už nemohl běžet tak rychle třeba kvůli potížím se svaly a kostmi? Badatelé z VA spekulují, že si McNelly mohl udržet vyšší výkonnost, kdyby běhal méně maratonů a více kratších závodů.
Ale tenhle přístup se McNellymu nezamlouval. „Nesoutěžím s ostatními,“ řekl Runner’s World, „ale soutěžím sám se sebou a chci dokončit co nejvíc maratonů.“
McNelly dál běhal i po radikální prostatektomii v 67 letech, se srdeční arytmii a asymptomatickou chronickou lymfatickou leukémii po osmdesátce. Musel si také poradit s pár zraněními – zánětem plantární fascie, bolestmi bederní páteře a několika při pádu zlomenými žebry.
„Běhal jsem i s tím,“ vykládá McNelly, jenž měří 183 centimetrů a celou svou maratonskou kariéru vážil 91 kilogramů. „Jenom jsem zpomalil a víc chodil.“ McNellymu bude v listopadu 95 let a minimálně obden chodí na procházku po svém rodném Pittsfordu ve státě New York.
„Chci v tom pokračovat, dokud to půjde,“ říká. „Zdá se, že to funguje. Žiju déle než kdokoliv z mých příbuzných a nevšiml jsem si ani žádného duševního sešupu. Jsem moc šťastný a spokojený. Myslím, že mám velké štěstí.“
Hlavní autorka článku Odessa Andersonová se ve Veterans Administration zabývá pokročilou geriatrií. Pro Runner!s World uvedla: „Tato případová studie přináší jedinečnou perspektivu na úspěšné stárnutí. Náš subjekt je nádherným příkladem toho, jak mohou starší dospělí lidé zůstat fit.
„Když nemůžete běhat, klusejte. Když nemůžete klusat, choďte. S oblibou říkáme: ‚Fyzička je lepší než mastička.‘ Cvičení pomáhá předcházet artróze.“
