V červnu vyšla v International Journal of Sport and Exercise Psychology studie, ve které byli elitní běžce požádáni, aby při dvanáctikilometrovém běhu říkali nahlas, co si myslí.
Třicet dva procent myslelo na to, jak bolestivý běh je, jeden z běžců si dokonce myslel, že: „Kopec je svině!“
Dalších čtyřicet procent myslelo na čas běh a tempo („Boky vpřed, mám trochu delší krok než normálně; parádní došlap.“) a dvacet osm procent myslelo na své okolí („Ty stromy jsou ve větru fakticky boží.“), píše Erin Schumakerová na webu Huffpost Healthy Living.
Členové ne tak docela elitní části běžecké obce však mnohem častěji myslí spíš na to, co budou mít k večeři, jestli jim v ledničce zbylo nějaké pivo, které po doběhu budou moct ztrestat nebo kam by mohli vyrazit na příští dovolenou a výběh jim pak trochu rychleji ubíhá a bolest je o něco menší. Ani ten příští kopec se už nezdá být tak prudký a dlouhý.
Někteří běžci si určují na trase malé průběžné cíle, aby je celková délka trasy neodrazovala.
Přinášíme vám ústřední myšlenky několika obyčejných běžců, které běžně během tréninku potkáváte. Jsou vám povědomé?
1. „Tohle je příšerný. Pořád je to příšerný. Proč proboha ještě pořád běžím? Kdy to skončí?“
2. „Stavím vzdušné zámky a vymýšlím naprosto absurdní scénáře.“
3. „Smlouvám sama se sebou. Vyberu si nějaký předmět před sebou a uzavřu dohodu: pokud to k němu zvládnu dostatečně rychle, můžu zpomalit.“
4. „Přemýšlím, jak udělat selfie, aniž bych musel zpomalit.“
5. „Snažím se uběhnout aspoň čtyři kilometry, než mě začnou bolet holeně.“
6. „1, 2, 3, 4, 1, 2, 3, 4“
7. „Potřebuji, aby se mnou běhal někdo lepší, protože jinak jsem odsouzená k tomu notovat si celou dobu ten nejhloupější rádiový jingle.“
8. „Čeká tam na mě. Zrzavý. Orosený. S pěnou. A stejská se mu. Přidej!“
9. „Kolik kalorií jsem už spálila? Vydá to na pizzu k obědu?“
10. „Co o tomhle běhu napíšu na Facebook?“
