Bývala jsem hloupá. Byly doby, a bylo to docela dlouhé období, kdy i ta nejkratší tréninková dávka neklesla pod deset kilometrů. Vlastně běžet cokoli pod osm mi přišlo jako nesmysl. Proč vybíhat na kratší vzdálenost? To nestihnu ani propotit triko.

Znala jsem jednoho ultramaratonce. Běh byl jeho život a jeho život bylo především běhání. Tvrdil, že to tak není, ale běhu přizpůsoboval zaměstnání, volný čas i milostné vztahy.

A protože byl opravdu srdcem ultra, věnoval mu hodně času. Pamatuji si, jak mě přesvědčoval, abych šla běhat s ním. Věděl, že mám raději samotu, věděl, že se v páru při výběhu necítím dobře.

Přesto jsme to řešili pořád dokola při každém našem setkání. Byl to takový názorový tenis. Sem tam.

Už jsem na něj jednou vyjela: „Proč proboha pořád tak chceš, abych s tebou šla běhat?!“

„Protože trávím běháním i tři čtyři hodiny. Víš kolik času bychom spolu mohli trávit, kdyby si se přidala,“ odpověděl (nikdy jsem se nepřidala, v běhu ani v životě).

Je to vážně milý kluk. Jen jsme každý žili v úplně jiném vesmíru, vyznávali jiné životní hodnoty a takhle rozdílné živočišné druhy si prostě rozumět nemohou. Za chvíli by si jeden udělal z toho druhého svačinu.

Věřím tomu, že život nám udělí lekci, pokud ji potřebujeme. A tak přišlo zranění. Tehle milovník dlouhých běhů v přírodě najednou zůstal stát na místě (možná aby měl čas se rozhlédnout okolo sebe).

Soucítila jsem. Vím, jaké je to přijít o běhání a zoufale se dívat na lékaře, kdo mi sakra pomůže? Dospěl k zvláštnímu rozhodnutí. Než běhat pár kilometrů, nebude raději běhat vůbec.

Taky jsem měla doby, kdy jsem pět kilometrů běhala jen před stejně dlouhým závodem, abych si tu vzdálenost dostala pod kůži. Jinak mi to přišlo jako šolíchání, pro které nemá smysl se oblékat… pak jsem se při 25 kilometrovém běhu zranila. Po měsíci péče nade mnou fyzioterapeut lomil rukama, že neví, co dál. Natažený sval nepřestával táhnout. A měli byste vidět tu radost, kdy jsem po sedmi měsících uběhla jeden kilometr!

Najednou je jakýkoli výkon nepodstatný. Ta radost, že se konečně zase hýbu je nepřenositelná.

Poslední dva týdny se pravidelně převlékám do běžeckého pro pět kilometrů. Pravda, trvají mi zhruba tři čtvrtě hodiny, protože pořád si nelajsnu souvislý běh a střídám ho s chůzí.

Běžím tak pomalu, že jsem nemyslela, že to jde. Zpočátku jsem běžela a šla naprosto stejnou rychlostí.

A ještě jeden příběh… Mám kamaráda, který nedávno začal běhat.

Přestěhoval se do vesnice uprostřed krásných kopců a navíc by rád shodil. Když jsem se ho ptala na jeho běhání, jen mávnul rukou: „Běhám jen pět kilometrů, to nestojí za řeč.“

Poznala jsem ten výraz v jeho tváři, jako by se omlouval, styděl, že to není víc. Přitom tehle zavalitý pohodář musel hodně máknout.

Občas my šneci, začátečníci nebo bonboni můžeme uprostřed světa kilometrů získat pocit, že naše běhání nestojí za nic. Ale to je blbost.

Nenechte si namluvit, že pro dva tři kilometry nemá smysl se obouvat, že desítka za víc jak hodinu je chůze a že půlmaratonec je jen půlhrdina.

Hrdina je každý, kdo nevzdává svůj sen a je fuk zda sníte o kilometech, nižší váze nebo endorfinech pro lepší náladu.

Autorkou článku je Peggy. Dívka, která příliš nechce odhalit svou identitu. Bloguje na runon.blog.cz