V sobotu ráno ještě za kuropění je na šumavské Kvildě pořádně živo. Na místním parkovišti, které se plní spíš v zimě běžkařskými nadšenci, se sjíždí první posádky na štafetový závod s názvem Vltava Run.
„Jedná se o třetí ročník a oproti loňsku, kdy jsme měli na startu kolem čtyřiceti týmů, jich je letos pomalu čtyřnásobek,“ glosuje s úsměvem jeden z pořadatelů.
Myšlenka na uspořádání se narodila podle vzoru amerického Hood to Coast na 199 mil. Letos tam v Oregonu závodilo už 1000 mančaftů. Takže boom podobně laděných akcí už přelétl přes oceán až sem k nám do malebné krajiny naší vlasti. Důležitá data – řeka Vltava jako vodítko, 360 kilometrů, maximálně dvanáctičlenné týmy, 36 úseků, 3 kraje, 7 okresů, desítky měst a vesnic.
Začátkem jara jsem dostal pozvánku od kamaráda Martina Gably, který má za sebou třeba přejezd Kanady na motorce, několik Ironmanů či desítky seskoků na paraglidu. Protože mám rád výzvy, nemusel jsem na základě tohoto portfolia moc váhat a když k tomu dodal, že půjdeme „na bednu“, tak nebylo co řešit.
Tým Victoria Bestial tvoří několik zkušených triatlonistů, běžecký rychlík Michal Holík a dvojice expatů Polák Pšonki a Španěl Memo. Koeficient nejrychlejších osobáků běhu na deset kilometrů nás posílá do čtveřice týmů, které ve tři odpoledne uzavřou startovní pole.
„Myslím, že není až tak důležité, jestli má někdo desítku za 33 nebo za 37 minut. To nerozhoduje. Základem je nikde nezakufrovat, což obzvlášť v noci bude těžké,“ řeší těsně před startem známý běžec-letec Honza Škrabálek z týmu HSH Suunto Service Point Team.
První úseky vedou po nejhezčích místech šumavských luhů a hájů. Ale my tady dneska nejsme na výletě ani romantické květnové procházce čerstvě zamilovaných. „Kdyby se mě někdo zeptal, jak vypadal ten park, kudy jsme běželi, tak bych mu toho moc neřekl. Přišlo mi to spíš jako takový zelený tunel,“ vypráví udýchaně po druhém úseku přes Knížecí pláně Vítek Kovařík, floridský Ironman.
Na mě čeká etapa z Polky do Lenory, necelých třináct kilometrů po loukách, lesích a závěrečnou pasáží proti větru na silnici. Na trase potkám jen dva osamělé běžce, které předbíhám. Závodím s virtuálními soupeři, běžím proti chronometru. Je to jiné, než individuální závod, nechci to zkazit kolegům.
Na další dva úseky, které na mě čekají později, vůbec nemyslím a u fotbalového hřiště SK Lenora jsem v limitu. Máme přesně rozepsáno, v jakém tempu bychom to měli běžet a jedeme podle předepsaného plánu. Stmívá se a Michal z druhého vozu už nasazuje reflexní vestu a povinnou blikačku s čelovkou.
Každý závodník s sebou nese jako štafetový kolík GPS lokátor, který monitoruje pohyb každého týmu. Bohužel jsou pasáže, kde to nefunguje a průběžné výsledky na webu jsou nepřesné a matoucí. „Po necelé třetině závodu jsme kolem pátého místa,“ hlásí kapitán.
Boj o bednu nebude tak jednoduchý, jak si někdo mohl myslet. Na předávacích místech už jsou vidět závodníci zachumlaní do dek a spacáků. Týmy z ranních rozběhů. Na to, že mají před sebou ještě přes 200 kilometrů, to pro ně nevypadá nejrůžověji.
Střídáme auta a míříme do Českého Krumlova doplnit vyčerpanou energii v místní pizzerii. Hokejisté ve třetí třetině se pomalu loučí s vysněnou medailí, sraz Domova důchodců si hvizdem objednává třetí rundu panáků a obsluha dokládá časový pres v podobě nedopečeného slaného koláče.
Na předávce v Krumlově už je tma jako v pytli, romanticky nasvícené město však vábí k procházkám. My však musíme běžet dál, ani toto lákadlo nás nezastaví. Jeden z týmů přibíhá z úplně jiného směru, běžec v doprovodu cyklisty. Je toto v pravidlech? Nevíme. Další Vítkův úsek se vine do prudkého kopce až nad město, sbíhá se do Zlaté Koruny.
„Potkal jsem tam partičku opilých fanoušků, co se vraceli po hokeji domů. Na blázny s čelovkou koukali dost nevěřícně a ptali se mně, kam běžím. Když jsem řekl, že do Prahy, tak asi nevěřili ještě víc,“ vypráví Vítek. Beru si lokátor, hodím pohledem po tančících dvojicích končící diskotéky a opouštím světla Zlaté Koruny.
Přichází táhlé stoupání, začíná lehce mrholit. Vzpomínám na táborové stezky odvahy. Houkání sovy, podivný zvuk vedle v houští, letmý pohyb tušeného netopýra. Párkrát se otáčím, mám pocit, že za mnou někdo běží, ale nic. Připadá mi, že mám křídla a letím nocí.
Dostávám se do lehké euforie, která končí zjištěním, že už jsem několik set metrů nepotkal bílý fáborek ani světelnou tyčinku. Musím se vrátit. Škoda tří čtyř ztracených minut. Deset kilometrů „na krev“ už mi dává co proto, prudký seběh trochu kousne a jsem rád, že vidím Davida, který vyráží na běžeckou porci nocí do Českých Budějovic. Má to skoro celé po rovině a to mu vyhovuje. Letos se nominoval na světové šampionáty v triatlonu v Zell am See a na Havaji. Jak říká, tohle je skvělý trénink.
Ještě dva úseky našeho vozu a konečně čas si chvíli odpočinout. Ve čtyři hodiny ráno parkujeme u sokolovny v Týně a nemůžeme se dočkat spánku. V prostorné tělocvičně zbývá posledních pár míst pro naše spacáky. Chrápání spáčů, šustění balících se závodníků a nahlas puštěné country radio skoro nevnímám a upadám do hodinového komatu. Nulový strečink, uložený laktát a nerealizace vysněné masáže jsou výslednicí lehkých obav pro třetí úsek, který na mě ještě čeká.
V sedm jsme všichni vzorně znovu na cestě v autě, snídáme poslední zbytky banánů a spěcháme zafandit na doběh třináctikilometrové šichty Pšonkiho. Na meeting pointech už konečně přibývá dalších týmů a na trase není nouze o příjemnou společnost ženských bojovnic.
Přehrada Solenice. Další den. Připadá mi, že tahle akce už trvá něco přes týden a každý už si najel na svůj rytmus. Klapající soukolí týmové spolupráce, stále jsme na dostřel medailových pozic, míjíme účastníky, kteří už jsou na cestě více než celý den a noc.
Televizní štáb točí rozhovor s partou nevidomých běžců. Vybíhám na svůj poslední úsek, obtížnost čtyři z pěti. První čtyři kiláky pořád do kopce, slunce začíná smažit, ale jsem rád, že nohy ještě nestávkují. Borovice, šišky, prudce dolů. To kupodivu bolí daleko víc, než nahoru.
Míjím postavy, které už mají z běžeckého závodu pěší výlet. Přibíhám na kraj lesa a přede mnou se otvírá úžasná scenérie kopcovité krajiny kolem Orlíku. Vnitřně tleskám pořádajícímu týmu, vybrali parádní trasu.
Akce zvaná Vltava Run má svůj finiš na posekaném trávníku mezi topolovou alejí a Vltavou. Jak jinak. Tok této řeky nás konečně dovedl až sem, na kraj hlavního města. Jsou čtyři hodiny odpoledne a moderátor bouřlivě vítá přibíhající týmy v oranžových tričkách. Nejrychleji to zvládli HSH Suunto, v jejichž barvách letěl zejména Petr Soukup, šestý z nedávného duatlonu Krušnoman.
Náš tým Victoria Bestial doběhl na krásném pátém místě. Umístění jsme řešili, hnalo nás kupředu a je pro nás důležité. Ale stejně tak i zážitek, o který jsme se mohli obohatit. Zážitek, který je v jiných relacích, než vteřiny a metry.
