Pomalý kluk z Liberce se stal nejrychlejším maratoncem. „Amatér“ Vít Pavlišta přemýšlí o tom, jak se dostat na olympiádu do Ria – a předtím se aspoň na chvíli stát „profesionálem“. Jako aktuální česká vytrvalecká jednička si to může dovolit.
Jak se tedy v Praze běželo?
Běželo se mi dobře, ale rezervy tam byly. Začal jsem sice podle plánu rozumně, ale kdyby někdo šel se mnou hned od začátku rovnoměrné tempo, mohlo to být ještě lepší. Jirku (Homoláče) jsem měl od 9. km, kdy jsem zvolnil, pořád před sebou na dostřel, to mě motivovalo. Docvakl jsem ho a s Maročanem jsme to táhli až do cíle. Jsem moc spokojený.
Máš pět doběhnutých maratonů. Pomohla ti i zkušenost s těmi doma, kdy běháš spíš sám, i venku, kde se najde silnější skupina?
Stoprocentně. Ale já běhám všechny přepálený, nechám se vyhecovat. Pak se trápím a po 35. km ztrácím až moc tempo, než bych musel. Taky tady to hodně bolelo.
Bylo by reálné si ve zdejších podmínkách najmout vodiče?
Asi moc ne. Pár kluků by to tady se mnou mohlo běžet. Ale potřeboval bych víc než dvacítku, možná pětadvacet i třicet kiláků. A to už by byl velký zásah do jejich závodního programu, abych si mohl dovolit je o to požádat.
Směřuješ tedy k maratonu?
Každým rokem se pořád zlepšuju. Když to nevyjde v maratonu, tak jinde v půlmaratonu. Když mi vydrží zdraví a bude mě to bavit, můžu v tom pokračovat.
Ladil jsi teď přímo na pražský maraton, nebo jsi šel ze své všeobecné přípravy?
Ladil jsem na mistrovský půlmaraton v Pardubicích (vyhrál za 1:05:57, pozn. red.) a pak na maraton. Což dva týdny za sebou asi není ideální kombinace. Ale vsadil jsem na to, že vyjde aspoň jedno. Vyšlo oboje.
Uznají to i soupeři, nebo mezi vládne rivalita?
Během závodu závodíme, ale jinak se normálně bavíme. Není moc o co přehnaně bojovat. Navíc málokdy se utkáme. Každý jsme odjinud, sjíždíme se jen na mistráky, na pouťáky skoro vůbec.
Maratonský titul, navíc v takovém čase, je asi tvým dosavadním vrcholem, že?
Určitě je to vrchol, vážím si toho nejvíc i díky času, který není špatnej.
Čím se odměníš?
Pro mě byla odměna ten zážitek, to je dostatečný. Plno lidí mi psalo, gratulovalo.
Co dělají už večer nohy, jsou rozsekaný?
Docela dost, ozvaly se i starý bolístky. V týdnu to, doufám, rozběhám. V pondělí vstávám jako vždycky v půl šestý, budu cvičit, abych neseděl ztuhlý hned od sedmi v práci.
Atletický boss Varhaník se v televizním přenosu holedbal, jak tě budou přesvědčovat, aby ses běhání věnoval víc… Už přišla nabídka?
Ještě ne. Mám od svazu 30 000 korun na rok na regeneraci a na soustředění, které si časově stejně nemůžu dovolit. Mám přítelkyni, práci, omezenou dovolenou…
Jak zvládáš běhání s prací?
Fyzicky to je v klidu, sedím u počítače osm hodin. Dělám logistika ve firmě na výrobu hliníkových odlitků. Běháním si odpočinu, vyčistím si mozek. Ale na dva tréninky, před a po práci to nedá.
Závodní plán tedy stavíš tak, aby tě to bavilo?
Vždycky mám za vrchol jara půlmaratonský mistrák v Pardubicích a pak pražský maraton. Dávám přednost mistrákům, ty mají pro mě větší váhu. Teď jsem slíbil kvalifikaci na vrchy, chci na Evropu. Pak plynule přejdu v červnu na dráhu, když budu zdravý. Takhle to jde.
A na podzim třeba zase druhý maraton někde ve Frankfurtu?
Budu se o tom bavit s trenérem, zatím jsem ho neplánoval.
Toužíš vůbec po tom stát se profesionálním běžcem, dokázal bys zabalit práci?
Asi do olympiády do Ria bych ten rok a něco tomu dal. Třeba bych se pokusil o limit, který dělá 2:17, třeba bych ho dal… ale je tu hodně neznámých. Každopádně za rok bych se mohl víc posunout, za takových podmínek by to byla větší šance.
