Mise splněna! Alžběta Fridrichová protnula maratonskou cílovou metu. Poprvé v životě a hned na tom největším v Evropě (a třetím na světě po New Yorku a Chicagu). V Paříži. V jedenadvaceti, necelý půlrok poté, co ji lékaři objevili bolestivou únavovou prasklinu v křížové kosti.
Výsledek? Čas: 4:30:24. Místo: 27 555. Z rekordních 41 332 účastníků.
„Jsem šťastná, že jsem to dokázala a poctivě celé uběhla kromě jednoho krátkého zastavení na občerstvovačce. Jeden z nejlepších zážitků mého života. Ale čas jsem chtěla lepší, mám aspoň co zlepšovat,“ usmívala se unaveně s pohledem na Vítězný oblouk, pod nímž se valily davy šťastných běžců.
Pak si i ona hrdě navlékla růžové finišerské tričko a pověsila na krk nádhernou medaili. A začaly jí tvrdnout nohy… Naštěstí v ten moment bratr v esemesce přislíbil odvoz z letiště.
Studentka práv a přispěvatelka filmového webu vyhrála na podzim facebookovou soutěž Isostaru, jednoho z partnerů pařížského maratonu, o startovní číslo. Neboť i o padesát čtyři tisíc kousků je tady taková tlačenice, že se musí mezi zájemci losovat.
Jenže tréninkový plán ji psala doktorka Bolest… „Běhala jsem tolik, co mi dovolila. Poslední týdny už to bylo lepší, ale nemohla jsem se strhat,“ vyprávěla. Za březen jen sto padesát kilometrů. Že by svoji pařížskou touhu vzdala, ji však ani na okamžik nenapadlo.
Běhám jako Jurek
A tak v pátek odpoledne vyplula v baloňáčku a s kufříkem na kolečkách z haly na letišti Charles de Gaulle do voňavého pařížského jara. Ani víc než hodinu a půl cesty metrem do hotelu nevysálo její nadšení.
Nejprve podstoupila hodinový „shooting“ s kameramanem pod Eiffelovkou. To už aspoň v maratonkách. Až potom se mohla vydat vyklusat ztuhlé nohy okolo Centre Sportif Saint Leglene kousek od hotelu Oceania, ležícího hned vedle expa. A u večeře už jí padala hlava únavou.
Druhý den hned z rána dodal další energii obdivovaný Scott Jurek, host expa, který jí podepsal knihu, jenž si četla cestou. „Prostě obyčejný chlápek, co začal běhat a něčeho dosáhl,“ ocenila ho. A pak už radši pryč z toho rumraje a hajdy nohy na postel. Sightseeing přijde na řadu až zítra.
Vstávala před šestou, ještě jednou překontrolovala celou výbavičku. Po snídani metrem s dalšími běžci Isostaru ke startu za Vítězným obloukem. Rozlehlost pařížských bulvárů je věhlasná, ale přece jen: Tady se rozběhne padesát tisíc lidí?
Systém časově oddělených vln však funguje perfektně. Elita vyráží v 8.40, Alžběta ve skupině s očekáváním výkonu okolo čtyř hodin v 9.30. Přes startovní čáru přesto přehupsla v 9.41.
„Začnu okolo šesti na kilometr a uvidím, co to udělá v polovině. Ta druhá bude asi lehce pomalejší,“ plánovala, než si strčila do uší špuntíky z přehrávače. Ještě bylo fryšno, ale sluníčko pozvolna zahřívalo teploměr až skoro ke dvacítce.
To už běžela nejkrásnější vyhlídková jízda jejího života, které vytvořilo kulisu čtvrt milionů fanoušků podél trati – Champs-Elysées, Place de la Concorde, Bastila, lesík ve Vincennes i s velodromem Jacquese Anquetila, znovu Bastila, Notre Dame, Eiffelovka, Bouloňský lesík a dvorce Rolanda Garrose, Porte-Dauphine… a cíl.
„Od začátku se mi běželo skvěle. Bylo mi vedro, ale cestou nás občas kropili z hasičské hadice. Na dvanáctém kilometru přišla první černá myšlenka. JEŠTĚ TŘICET. U Notre Dame mi začaly strašně tuhnout stehna a chodidla v kompreskách už úplně hořela. Skoro deset kilometrů jsem bojovala s nutkáním přejít do chůze,“ vypráví pak. Nohy už odpočívají, ale ústa jsou k nezastavení.
Až po třicátém kilometru, kde stála symbolická proražená „maratonská zeď“, využila jedinou stanici s iontovým nápojem a znovu chytila elán. „Posledních dvanáct kilometrů ale bylo nekonečných. Všude po stranách silnice už pochodovali unavení běžci a stejně houstla atmosféra. Chtěla jsem to dát pod 270 minut a na čtyřicítce rozjela finiš. Nakonec mi chybělo 24 setin, “ mračila se.
Sto ku jedné
„Ale udržela jsem správnou techniku, takže mě nebolela ani záda, ani kolena. Do cíle mě částečně kromě vlastních nohou dovedla i za těch pár let, co běhám, vybudovaná psychika,“ dodala běžecká instruktorka Niké tréninků.
Pak přesun do hotelu do sprchy a tradá na letiště. Tam potkáváme Mirka Hasala, letušáka a maratonce, který si tady zapsal 91. zářez. A nemohl si Paříž vynachválit, což od tak zkušeného maratonského cestovatele pořadatele z ASO (ano, ti, co zvládnou i Tour de France) musí těšit.
Však běžel maraton i na palubě letadla na lince Praha – Havana… „Na podzim mi bude padesát a do té doby to chci zaokrouhlit na stovku, pak zklidním,“ poslal vedle sedící premiantce motivační štulec… A pak si dal zasloužené pivko.
„Já si dám doma čaj a nohy do ledu. Ale další maraton určitě taky, až potrénuju,“ nenechala se zahanbit.
P. S.: Vyhráli Keňan Korir 2:05:49 a Etiopanka Mengistu 2:23:26.
P. S. 2: Registrace na Paříž rok 2016 se otvírá už ve čtvrtek 16. dubna 2015.
