Když se Harriette Thompsonová začala v neděli rozcvičovat, teplota v San Diegu dosahovala šestnácti stupňů celsia. Bylo teprve čtvrt na sedm ráno, zatažená obloha, sluníčko se skrývalo kdesi v šedivých mracích.
O sedm hodin později už slunce naplno rozehřívalo místní chodníky a 26 stupňové teplo doprovázelo Harriette, když poklusávala vstříc ulicemi San Diega. Pomalu se naklonila mírně doleva a pak se rozběhla.
A všichni diváci, dobrovolníci i ostatní závodníci, kteří na místě Suja Rock ‘n’ Roll San Diego Maratonu ještě zbyli, začali naplno skandovat a podporovat ji.
„Výborně, Harriette, do toho!“ zakřičel někdo. A pak už byla v cíli.
Jakmile jím proběhla, obklopila ji skupina zdravotníků. Ty však hned následně nahradilo kolečko novinářů a fotografů. Pisálci ochotně naslouchali, zvědavá pera sepisovala nejčerstvější dojmy a diktafony nadšeně naslouchaly.
„Jen tak dál, mladá dámo,“ konstatoval jeden z reportérů.
Thompsonová, bydlící v Severní Karolíně, však reagovala stroze: „Takovou pozornost si přeci nezasloužím.“ Příliš se však podceňuje.
Proč byl kolem ní takový povyk? Jednoduše proto, že nedávno dosáhla úctyhodného věku 91 let. A tím, že maratonský závod dokončila v čase 7:07:42, vytvořila světový rekord.
Žádná žena nad devadesát let maraton ještě nikdy tak rychle neuběhla. Bývalá rekordmanka, jistá Gladys Burrillová (tehdy jí bylo 92 let) zvládla honolulský maraton „jen“ za 9 hodin a 53 minut.
„Cítím se báječně,“ konstatovala Harriette asi deset minut po doběhu, odpočívajíc ve stínu. „Ulevilo se mi. Teď ale už myslím hlavně na studenou sprchu a to, jak únavou padnu do postele. Musím si chvíli odpočinout,“ usmívala se.
Harriettein příklad slouží jako důkaz kombinace zdravého životního stylu, genetických vloh, vyvážené stravy, pravidelného cvičení a tréninku. Je takřka neuvěřitelné, že svůj první maraton absolvovala až ve svých 76 letech. Tehdy ji oslovila církev, zda nechce maraton odběhnout v rámci charitativní akce. A ona souhlasila.
V roce 1987 porazila rakovinu. A od té doby chtěla běháním pomáhat. Zapojila se do organizace Leukemia and Lymhona a nedělní závod byl již jejím patnáctým maratonem v životě. Všechny odběhla právě v San Diegu.
„Nikdy s nikým nesoupeřím. Mým jediným cílem je pouze vydělat nějaké peníze pro charitu.“
Její nedělní start však byl ohrožen. Nedávno se jí totiž rakovina vrátila. Harriet podstoupila devět ozařovacích procedur během jedenácti dní, poslední sotva čtyři týdny před startem závodu. Jizvy měla nadále zarudlé, rány na končetinách měla pevně staženy několika obvazy. Přípravu na maraton měla velmi zkomplikovanou, v kuse dokázala uběhnout sotva šest mil. Přesto závod zvládla.
„Zhruba v polovině trati jsem si říkala, že je to dobré, že bych to snad nějak dokončit měla,“ svěřila se Harriette. O pár kilometrů později však názor začala trošku měnit. „Nebyla jsem si jistá, bolelo to. Říkala jsem si, že jsem snad blázen.“
Co jí nakonec motivovalo k dokončení? Její pětapadesátiletý syn Brenneman, který po celou dobu běžel vedle své matky. To jí nesmírně pomohlo.
„Kdykoliv jsem něco potřebovala, byl tam pro mě. Voda, vazelína, iontový nápoj, banány, pomeranče, preclíky – všechno pro mě zajistil a ještě zvládl běžet se mnou,“ chválila Harriette svého syna.
Dříve se živila hraním na piano, několikrát vystoupila ve známé Carnegie Hall. I to se jí během závodu hodilo.
„Nikdy neposlouchám ruchy okolo trati, místo toho si v hlavě přehrávám staré skladby, které jsem dříve hrávala. Běhání a klavír mají mnoho společného.“
Poté, co rozdala svůj poslední rozhovor, přesunula se do stanu nadace Leukemia and Lymphona. Zástup dobrovolníků pro ni vytvořil tunel z rukou, kterým morální vítězka celého závodu slavnostně prošla.
Je jí 91 let, nejstarší závodnicí historie se tedy nestala, před ní nadále zůstává již zmíněná Gladys Burrillová. Její časový rekord však Harriette suverénně překonala a stala se světovou rekordmankou.
Co bude dál? Vrátí se na trať i v roce 2015?
„Jsem trošku překvapená, že tady pořád jsem. Myslím, že to letos bylo naposledy.“
Pak však své rtěnkou pečlivě natřené rty roztáhla do stran a zasmála se. „Mí přátele mi pořád připomínají, že každý rok tvrdím, že jsem tu naposled,“ přiznává se.
A pak, po 7 hodinách, 7 minutách a 42 sekundách pod žhavým sluncem dodává: „Pokud budu naživu, za rok jsem tu zpátky!“
Zdroj: Running Competitor
