Už se neumíme pozdravit? Kam se ztratila ta úplně základní slušnost? Kdy a kde se vytratilo to, co nás učily maminky a co my maminky učily naše děti? „Ty neumíš, pozdravit?” dostane malé dítko za uši.
Kamarád Honza, taky běžec mi řekl: „Napiš něco o zdravení.” Měl na mysli určitě zdravení se mezi běžci. Když běhám, potkávám málo lidí. Pozdravím. Zprvu koukají, jako by jim ulétly včely. Ta ženská je divná. Proč mi říká Ahoj, když se vůbec neznáme.
Postupem času, jak se tak spolu potkáváme na stejných místech stejní lidé, začínají zdravit. Je jim asi blbý, dělat, že se neznáme. Pozor! Žiju na venkově, běhám v přírodě, nikoli po cyklostezce, na které sportují celá města. Během běhu potkám někdy jednoho až dva běžce a někdy nikoho.
Ale čas od času vyběhnu i jinam, do míst, kde je frekvence lidí jiná. Dnes jsem běžela mezi chatami u přehrady. Potkávala lidi na procházce.
„Dobrý den,” hlasitě volám na paní s pánem v důchodcovském věku.
„Dobrý den,” dostávám odpověď a vidím, že je to moc potěšilo. Kdybych měla možnost proměnit se v mouchu a obletět jim kolem hlavy, určitě bych slyšela: „Přece jen není ta dnešní mládež tak zkažená, když umí pozdravit.” (Prej mládež…)
Běžím dál. Proti mně jde pán. Už na první pohled vidím, že dneska nemá náladu. „Dobrý den!″ slušně pozdravím a usměju se na něj. Pod vousy zamumlá něco jako „brej“, ale je vidět, že mu to udělalo radost. Možná jsem mu vylepšila a rozradostnila den.
Á, kohopak to vidím. Rodinka s dětmi, on veze kočárek a ona vede asi čtyřletou holčičku za ruku. Nečekám, že mě budou zdravit první, přestože jsou mladší, ale hned zavolám: „Dobrý den.“ Je vidět jakou mají radost. Paní s holčičkou říká: „Já se za vás zavěsím.” A opravdu běží chvilku s námi. „Pět let už neběhám,” vysvětluje a končí. Bylo to milé intermezzo.
Myslím na to, že se mi dnes daří potkávat milé lidi. To bych ale nebyla u nás doma. Na okraji cesty stojí „vystajlovaný“ cyklista a opírá se o kolo. „Dobrý den!” Odpovědí je mi ticho. A pohrdavý pohled. V duchu si nadávám, jestli mi to zato stojí. Pán staršího středního věku ve vytahaném triku se na můj pozdrav zatváří tak kysele, že se mi okamžitě zakyseluje organizmus.
Přesto mě to neodrazuje. Nikdy nevím, jestli svým hlasitým pozdravem neudělám někomu krásnější den nebo alespoň trochu radosti. A tak zdravím a zdravím. Nahlas, někdy potichu. A pokud odpověď nedostanu, pomyslím si: „A ty mně taky můžeš…″
Ale optimisticky si myslím: „Je nás víc, kteří se takto snažíme. A jednoho dne to naučíme další a oni to naučí zase další a nebude dlouho trvat a všichni se budeme navzájem s úsměvem zdravit a dělat si tím malé denní radosti. A je jedno, jaký pozdrav zvolíme, jen když je od srdce.“
