„Mně se dneska nechce,″ přepadne čas od času zřejmě každého běžce. Od rána leje. Do toho marastu se mi vůbec, ale vůbec nechce. Psa by nevyhnal a já mám jít běhat?
Když se mi opravdu nechce jít ven běhat, děje se se mnou tohle:
1. ze všeho nejdřív zabrousím na některý z běžeckých blogů a facebook, abych zjistila, jak jsou na tom ostatní. Třeba mě někdo namotivuje…
2. poté se začnu nezřízeně cpát, doufaje, že mi nezbyde nic jiného, než přijaté kalorie vyběhat…
3. snažím se přemluvit, že je venku krásně za každého počasí…
4. vybavuji si pocity euforie, které mám po přiběhnutí a vyhrožuji si, že mi budou chybět…
5. vzpomínám, jak mizerně jsem se cítila minule, když jsem nevyběhla a pak měla chuť vyrazit o půlnoci…
6. připomínám si, jak musím být ráda, že mi nohy slouží a jaké to bylo, když jsem byla nemocná a běhat nemohla…
7. vysvětluji sobě, že si stejně musím umýt vlasy a když se nezpotím, budu si je mýt zbůhdarma…
8. přemýšlím nad tím, jak všude vykládám, že běhám za každého počasí. A nebudu přece jako ti, co káží vodu a pijí víno…
9. sním další čokoládu…
10. podívám se z okna: „Sakra, už neprší.″
A pak:
buď podlehnu svým argumentům, přemohu lenost a vybíhám… zjistím, že venku je nádherně a že to opravdu stálo za to!!!
nebo
všechno je na nic, lenost nepřemůžu, zůstanu doma a po zbytek dne, pokud už nemohu z časových důvodů vyrazit, si nadávám a vyčítám, že jsem promrhala příležitost!!!
