Je běh zdraví prospěšný, jak se všude píše, nebo škodí kloubům a bolí z něj záda? Neustále se nad touto otázkou zamýšlím, jak to tedy je.
Kdysi, když jsem ještě neběhala, jsem si myslela, že běh je naprosto škodlivý. Kdykoli jsem vyběhla, ztratila jsem schopnost dýchat, píchalo mě ukrutně v boku a předpokládala jsem, že je to můj okamžitý konec.
Tehdy mi běh nepřipadal vůbec zdravý. Natož nepostradatelný pro můj život. Naopak, měla jsem pocit, že to je nejhorší činnost, které se mohu kdy ve svém životě věnovat.
Přešlo pár let, asi třicet, a já jsem pomalu začala s během koketovat. A pustila se pomaloučku polehoučku do běhání. Nejdříve to byl běh indiánský. Tedy kombinace chůze a běhu.
Později jsem přešla přímo k samotnému pomalému běhu. Poté jsem začala trošku i závodit. Neměla jsem sice pokaždé nejlepší čas, ale to mi nikdy nevadilo. Zato jsem se často stala nejstarší závodnicí, a tak jsem nějaké prvenství měla. Několikrát jsem závod i vyhrála. To tehdy, když pořadatel vyhlásí kategorii 50+.
Teď jsem přihlášená na WE RUN PRAGUE. Sama jsem zvědavá, jak dopadnu. To bude překvapení.
Běh děsí mé blízké
Jakmile jsem začala víc běhat a trochu i závodit, začaly se v mém okolí ozývat hlasy. A nejsou to jen tak obyčejné hlasy. Jsou to hlasy převelice starostlivé. Moje okolí, blízké i vzdálené, dostalo o mně strach.
Říkají mi: „Ty by ses neměla tak honit!“
„Není zdravé tolik běhat!“
„Dej si pozor, aby ti to běhání neuškodilo!“
„Možná se zraníš!“
„Budou tě bolet záda! Kolena taky!“
„Většina závodníků je ve vyšším věku vyřízená!“
„Běhat tak daleko, to je nerozum!“
„Pepa taky běhal a dneska se sotva pohne!“
„V tvém věku je to přímo nebezpečné!“
„Uvědom si, že už nejsi nejmladší!“
…
Prostě samá slova, která člověk „rád“ slyší. A já najednou nevím. Má mě ten přehnaný zájem o mou osobu těšit? Má mě vystrašit? Proč se o mě najednou všichni tak starají? Vždyť doteď jsem jim byla ukradená. Vůbec neměli starost, když jsem třeba jedla uzený bůček, že by mi to mohlo uškodit.
Nikoho nepohoršilo, že jsem se cpala čokoládou. Že bych přibrala, to bylo všem fuk. A najednou mají strach o má kolena? O má záda? O mé zdraví?
Byla by o mě taková starost, kdybych kouřila? Nebo pila alkohol? Nebo byla obézní? Myslím si, že ne.
Nevím, proč se okolí o mě bojí právě proto, že běhám.
Jak to tedy s během je? Je opravdu tak zdravý, jak se tvrdí na stránkách zabývajících se běháním, nebo nezdravý, jak tvrdí ostatní.
Ať je to, jak je to, mě to nezajímá. Já běh miluji. Běhám proto, že mi přináší radost. Dostávám společně s během ohromné dávky endorfinů, které bych nenašla v žádné jiné droze. A pořád si myslím, že je lepší být závislá na běhu než třeba na cigaretách.
A proto běhám a běhám. Běh mi dává sílu přežívat všední dny. Dává mi krásu prožitých okamžiků. A já jsem vděčná, že jsem se s během potkala a jdeme společně dál životem. Bez ohledu, že mě možná budou bolet kolena, že to není zdravé, že se možná zraním, že už nejsem nejmladší.
Moji blízcí, nemějte o mě starost, jsem už velká holka a umím si sama poradit, jak se svým životem naložit!
Autorka článku je Zuzana Součková, běžkyně, která začala běhat ve věku, kdy většina končí. Dnes je na běhání závislá. „Zjistila jsem, že všechno jde, když se chce. Píši o tom, co mi dává běh a chci inspirovat další ženy svými články na svém blogu.
