Neuvěřitelné se stalo skutečností a já jen díky důkazům, jako jsou krvavé šrámy, puchýře, opálení a medaile mohu uvěřit tomu, že jsem maraton opravdu uběhla. Ale pěkně po pořádku…

Očekávaný den D

Očekávaný den „DÉ“ konečně nadešel a já se přes jisté trable začala pořádně těšit na tuhle velkolepou, přímo světovou událost. Na místo jsem dorazila se svým nejlepším fanclubem v podobě své rodiny s velkým předstihem a tak zbyl i čas na okouknutí technického zázemí pro běžce a na setkání s několika známými běžci.

Čas ale letěl jako splašený a se skvělým kamarádem Honzou Říhou jsem se nestihla sejít. Cesta ke koridorům byla značená skvěle a já ten svůj, H, našla úplně bez problémů. Povzbuzení, poté ještě zamávání a ocitla jsem se zhruba mezi zhruba 9500 běžci úplně sama. Ale vůbec jsem si tak nepřipadala díky neuvěřitelně přátelské atmosféře a neutuchajícímu nadšení.

Čekání na výstřel bylo zpříjemněno popovídáním se švédskou běžkyní, která zde navštívila Prahu poprvé a byla hned na začátku unešená Pražským maratonem. Náš hovor byl přerušen startovním výstřelem, jásotem, potleskem a naší nejnádhernější skladbou – Vltavou. Zhruba po 6 minutách od startu jsme přeběhli přes modrý koberec a závod hlavně s námi samotnými mohl začít.

Masivní podpora běžců, síla okamžiku a jedinečnost Karlova mostu Od začátku jsem si hlídala své tempo a snažila se nezrychlovat, ale ani příliš nezpomalovat. To, co nastalo v pražských ulicích a na pražských náměstích překonalo veškerá má očekávání. Euforie tryskající ze všech stran, skandování, jásot, křik, pískání a nekonečná energie spolu s různorodými hudebními styly podél trati se zasloužily o to, že my běžci jsme se cítili skvěle, podali jsme neuvěřitelné výkony, překonávali sami sebe a ukusovali další kilometry ze 42,195 km dlouhé trati.

Nejhezčím úsekem se pro mě jednoznačně stal Karlův most. Propojení sportu, tradice, kultury a dědictví po našich předcích, které se dá nazvat magickým. Pod sílou jedinečného zážitku jsem bohužel úplně zapomněla na avízovanou pozici Rosti z BezvaBĚHu a prošvihla tak památečnou fotografii z Karlova mostu. Uvědomila jsem si to v momentě, kdy jsem ho s nepřehlédnutelným BB trikem míjela a uvědomila si, jak jsem hrdá na to, že do takové bezva party píšící pro web o běhání, také patřím.

Co tě nezabije, to tě posílí – útok na maratonskou zeď!

Jak utíkaly kilometry, mou náladu umocňovala naprostá euforie a vyplavované endorfiny, i když kyčel dávala o sobě vědět a „přemlouvala“ mě, ať závod raději vzdám. To jsem ale rozhodně do vzdálenosti půlmaratonu nehodlala udělat a chtěla jsem se s tím pořádně poprat. A že jsem udělala dobře se ukázalo hned vzápětí.

Sice jsem značně zpomalila a postupně mi z dohledu uletěl balónek na 4:15 a posléze i na 4:30, ale dostala jsem se do toho správného tempa a odhodlání závod dokončit, ať se děje co se děje. Maratonská zeď se mi začala ukazovat v celé své kráse a měla nástup téměř famózní.

Od tuhnutí, znecitlivění nohou až po točení hlavy. Nicméně i tentokrát jsem zvítězila sama nad sebou a zmenšovala další vzdálenost směrem do cíle. A co mi tak zázračně pomohlo? Nejen vlastní odhodlání, vůle a vytrvalost, ale také mojí rodiče a sestra s kamarádkou, kteří mě povzbuzovali na mnoha místech podél trati a úžasná neopakovatelná atmosféra, kterou sdíleli všichni běžci bez ohledu na věk, pohlaví a státní příslušnost.

Vyplněný sen

Odhodlání jít za svým snem, někdy sužované bolestí a vykoupené něčím jedinečným a neopakovatelným… I když už je maratonský den za námi, mám pořád před očima poslední desítky metrů Pařížskou ulicí, pestrobarevné vlajky všech 78 zemí, masky některých běžců a v uších mi zní bubny od TAM TAM Orchestry a neúnavně podporující fanoušci.

Nezapomenutelné pocity byly umocněny gratulací od mé sestry Lenky, která mě odchytla v prostoru cíle a s kyticí v ruce mi gratulovala k mému prvnímu maratonu, dokončenému v čase 4:55:30.

Chtěla bych všem z Runczech poděkovat za úžasnou akci, kterou pokud to bude možné určitě za rok nevynechám a také své rodině, Martinovi Singrovi a všem z BezvaBĚHu za podporu, která pro mě moc znamená.

Vždyť medaile není pro mě jen kouskem kovu uvázaného na stužce, ale měsíce dřiny, potu, odříkání a podpory.

Autorkou článku je Martina Steklá, mladá běžkyně ze středních Čech. Nyní studuje Metropolitní Univerzitu v Praze, obor Anglofonní studia, trénuje a pobíhá v Úněticích nebo v Milovicích.