12.květen 2013, devět hodin nula nula. Volkswagen Prague Marathon. Mých prvních 42,195 km na jeden zátah. Pět měsíců poctivého tréninku. Naběháno 665 km, spáleno 39 940 kalorií a dva a půl dne celkem strávených v terénu.
Zkonzumováno několik ionťáků, carbo gelů, musli tyčinek a nespočet roliček hroznových cukrů. Odrovnaný sport tester Garmin. Bolavá levá kyčel.
Obrovská podpora od rodiny a od všech bezva běžců nejen tady na BB. Vy všichni jste mým hlavním běžeckým motorem, který mě žene do cíle a podporuje mě i v době mé největší krize. Moc to pro mě znamená. Nejen proto, že díky rozpadu několikaletého vztahu se pro mě vše najednou stalo těžším, ale také mi dodáváte sílu v nejtěžších chvílích na vše zapomenout a bojovat i nadále.
Není nad mého trenéra :-)
Díky vám všem se v neděli postavím na start a úderem deváté se vydám vstříc novým zážitkům a dobrodružství v této královské atletické disciplíně. Člověk nemusí být nikdy připraven stoprocentně, ale s klidným svědomím mohu říct, že jsem se poctivě připravovala pod dohledem toho nejtrpělivějšího trenéra pod sluncem – Martina Singra.
Nejen, že mi byl skvělou psychickou oporou, ale hlavně i bezvadným kamarádem, na kterého jsem se mohla obrátit s jakýmkoliv problémem. Takže takovým mentálním koučem se dá říct se pro mě Martin stal :-) Vlastně i díky němu jsem poznala a byla seznámena se skvělými lidmi, kteří také běhu propadli. Tímto je všechny moc a moc zdravím!!!
Běh jako životní rádce
Je až k nevíře, čemu všemu nás běhání může naučit. Čím se prodlužovala moje tréninková vzdálenost, tím se má trpělivost a odhodlání zvětšovalo. Naslouchat tělu je také velmi důležité. Může se stát, že nám samo vypoví službu a jednoho dne se prostě stane to, že začneme belhat, pajdat, či případně nedošlápneme a nebo rovnou nevstaneme z postele. Naštěstí jsem byla ten šťastnější případ a při každém došlapu jsem jen sykla bolestí.
Byla mi nasazena léčba kortikoidy a mé milované běhání mi nebylo zakázáno. Úplně bez pohybu jsem také nemusela zůstat. A v případě maratonu…pan doktor byl zlatý se svojí následující odpovědí: „vy sama musíte vědět, kdy Vás to opravdu bolí a kdy už musíte přestat“. Zasvitl ve mě plamínek naděje a má nálada se zlepšila o sto procent. Nic není nemožné. To jen naše mysl a naše myšlení nás dokáže neskutečně potrápit a nebo namotivovat.
Mentální příprava spojená s vizualizací
V duchu si už v hlavě „promítám“ nedělní závod a specializuji se na úseky, kde by mohly s největší pravděpodobností nastat krize. V tom případě bude můj fanclub připraven a svoji nekonečnou euforií mě požene do cíle. A nebudu tam navíc v boji rozhodně sama.
Poběží mí kamarádi, kteří jsou již z nějakého toho závodu ostřílení a maraton pro ně není žádnou novinkou. A jakou plánuji taktiku? Mojí mantrou se stala následující rada – nepřepálit start, nenechat se unést přespříliš atmosférou a poctivě se občerstvovat na každé stanici.
Pokud bude se mnou kyčel za jedno, tak po uběhnutí půl maratonské vzdálenosti to pod slíbenou náležitou péčí, soustavnými cviky a masáží už spolu nějak vydržíme tu „nevelkou“ vzdálenost do cíle. A co když se tak nestane? Tak mě to samozřejmě bude mrzet hlavně vůči vám všem, co při mě stojíte. Ale věřím, že se stane to, co říkal již dříve Martin – maratonem nic nekončí, ale naopak začíná…
Autorkou článku je Martina Steklá, mladá běžkyně ze středních Čech. Nyní studuje Metropolitní Univerzitu v Praze, obor Anglofonní studia, trénuje a pobíhá v Úněticích nebo v Milovicích.
